Politické aféry mají zvláštní vlastnost: jakmile se narodí, šíří nákazu, rozbíhají se do různých stran a ztrácejí se pod příkrovem dalších aférek, které se jakoby náhodou objeví, aby upozornily na to, že v něčem jsou namočeni všichni. Možná že u nás nebylo vše v pořádku, ale podívejte se na ostatní, ti jsou na tom ještě hůř. Až odejdou oni, možná odejdeme i my.
Model rozbitého hrníčku
Stejný rámcový scénář naplňuje i kauza ProMoPro ministra obrany Alexandra Vondry. Vondra přiznal jakousi vzdálenou odpovědnost za to, že se z rozpočtu vydalo na české předsednictví o stamiliony korun víc, než bylo nutné – ale udělal to velmi okrajově. Zbytek veřejného “mea culpa“ věnoval vysvětlování souvislostí: kdo všechno má zájem, aby odešel, kdo to na něj ušil, kdo má máslo na hlavě, a také neodešel, kdo je mnohem horší než Vondra, který “pouze“ nedohlédl na konec jedné řady podřízených. Připomíná to reakce dětí v mateřské škole, které pláčou nad rozbitým hrníčkem s kakaem a žalují paní učitelce, že minule ten hrníček převrhl Karlík s Nikolkou.
Je na čase vrátit se k podstatě věci, a tou tentokrát není jistě veledůležitá otázka „cui bono?“, komu se to dění kolem Vondry hodí, nýbrž prosté „co se stalo?“ a „za co a jak se přebírá politická odpovědnost?“.
Ministr, politický manažer Vondra, je obrazně řečeno zodpovědný za špatný předražený obchod, kvůli němuž se vyhazovaly státní peníze. Ministr nekradl, psalo se také v novinách, jeho podřízené, za něž byl ovšem Vondra politicky odpovědný, oklamal jeden subdodavatel. Kdyby se něco podobného stalo v soukromé sféře, která je často dávána státní byrokracii za příklad, akcionáři by špatného manažera volali k odpovědnosti a není vyloučeno, že by svou neschopnost odnesl vyhazovem či poklesem o stupeň či dva níž. Je ovšem také možné, že by pouze přišel o odměny a dostal druhou šanci. Ovšem ne tak v případě, kdy by firma před tím vyhlásila do světa strategii přísných úspor, pečlivého účetnictví a přemýšlení o každé koruně, jako to udělala Nečasova vláda. Těžko by se zavíraly oči nad snadností, s jakou zmizelo pár set milionů.
Čistý štít jako závazek
Kromě toho ministr Vondra není v této souvislosti případ jako každý jiný. Jako jeden z mála politiků totiž veřejně prodává čistý morální štít, tak jako Martin Bursík, který říkával, že v politice má jedinou cennost, a to dobrý morální kredit, nebo Mirek Topolánek, jenž tvrdil, že nekrade, a proto ostatním politikům vadí. „Nabízím ODS svůj životní příběh,“ řekl Vondra pár dní předtím, než se stal místopředsedou ODS, a přímočaře připomínal svůj odvážný boj proti totalitě a následnou snahu pomoci České republice mezi „státy se standardním demokratickým prostředím“. Může se dnes někdo divit, že se od člověka, který nabízí svou principiálnost, západní standardnost a etickou čistotu coby nejsilnější politický kapitál, nyní očekává ta nejpřísnější a nejčistší reakce?
Fakta jsou jasná: stát kvůli manažerské chybě přišel zbytečně zhruba o tak velké peníze, které nyní chce vybrat na vyšší dani z přidané hodnoty na knihy. Je to suma, která by stačila na roční podporu českého filmu, případně na lepší podmínky pro zdravotně postižené. Proto také nelze tak snadno říct, stala se chyba, je mi to líto, ale neodejdu, mám tu teď dost jiné práce, kterou potřebujete.
Případ ProMoPro, to už není jen otázka nějaké obecné politické odpovědnosti, kterou zjevně necítí ani ministr obrany, ani ODS a premiér, ale i problém osobní integrity. Životní příběhy přitahující voliče, jako je (byl) ten Saši Vondry, ztrácejí rychle na srozumitelnosti, přestávají-li principy převažovat nad touhou po moci. A kolik takových “srozumitelných příběhů“ české politice ještě zbývá…?
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
