Proměny společnosti nejlépe odráží proměna řeči. Ta česká je za dvacet let nejen prošpikovaná anglickými výrazy asi jako každý jiný světový jazyk, ale výrazně změnila i způsoby výpovědi, které se krátí a zrychlují. Během minuty jsme dnes schopni říci mnohem víc, protože podvědomě cítíme, že na dlouhé řeči není čas; zkracujeme slova, fráze, mluvíme v narážkách. Ztrácejí se rozdíly mezi formami výpovědi, řeč se nivelizuje. Forma mizí na úkor obsahu, tak jako směnná hodnota vystrnadila hodnotu užitnou. Souhra obého – proč, proboha? Sry… (zkratka)
Od předsedy vlády k premiérovi
Změnila se i politická mluva. Jednu ideologickou frázi vystřídaly fráze různobarevné, jakkoliv se s minulými reprezentanty státu shodnou v absenci skutečné politiky, která by někam mířila, která by nabízela vizi proměny jako viditelný a uskutečnitelný cíl (fráze). Občané či voliči jsou natolik v centru zájmu všech politických řečí, že plní roli nezbytného větného členu, který právě proto, že se vyskytuje v každé řeči coby povinný prvek, de facto neexistuje. Prázdný člen, „plynoucí označující“, který pojme všechno a nic, slepá skvrna místní politiky.
Proměny politické řeči mají ale i jiné podoby, než je toto poněkud banální, přestože závažné vyprazdňování, které ani v českém prostředí není ničím novým, viz zlatá šedesátá. Od roku 1989 se kupříkladu radikálně zvýšila četnost používání slova „premiér“. Původní české „předseda vlády“ je postupně omezováno na úkor cizího názvu. Povětšinou se tvrdí, že to má čistě stylistickou a praktickou příčinu. Novináři zkrátka nechtějí stále vypisovat dlouhý název, a raději ho obměňují kratší, cizojazyčnou variantou, tak jak to třeba dělají u slov „vláda“ a „kabinet“, „ředitel“ a „šéf“ a v poslední době, trochu nepochopitelně, „trenér“ a „manažer“.
Pragmatika obvykle v jazyce patří k nejsilnějším vlivům, u viditelně zvýšené četnosti používání slova „premiér“ by se ale dalo spekulovat i o jiných příčinách. „Premiér“ – to není jen pragmatická volba, nýbrž i jisté vyjádření podstaty či touhy, preference hodnoty či, řekněme, potvrzení místa v hierarchii, a to navzdory ústavě, která s „předsedou vlády“ jako s „premiérem“ vlastně moc nepočítá, protože vláda je orgán skupinový, a jako takový dokonce i rozhoduje.
Úředníci nikdy nesní
Lid obecný, který hovoří o předsedovi vlády jako o premiérovi, dává tedy najevo, že chápe pozici předsedy vlády jinak. Chce, aby to byl někdo, kdo je „první“, a to nejen hierarchicky, z formálního hlediska, ale i co do autority a pravomocí. Hovoříme-li po dvaceti letech téměř výhradně o „premiérovi“, chceme tím možná říct, že nám v politice chybí postava, která by disponovala přirozenou vůdčí autoritou, případně která by si takovou autoritu díky faktickému postavení ve vládě a výsadní pozici v politickém systému uměla získat. Mít „předsedu vlády“ není nijak těžké, stačí ho jmenovat v souladu s ústavní zvyklostí; mít „premiéra“, prvního mezi politiky, někoho, kdo jako průvodce (guide) ukazuje směr, to už tak samozřejmé a ani obvyklé není. Ostatně stačí se ohlédnout dvacet let zpátky: kolik premiérů Česká republika měla?
Rozdíl mezi „předsedou vlády“ a „premiérem“ patří do série proslulých, tarantinovských „drobných rozdílů“ (narážka), které ale nakonec mají rozhodující roli, protože mění význam řeči. A tak i současná hlava vlády spíše pořád něčemu předsedá, zatímco vůdcovské prvenství přenechává jiným. Svědčí o tom jeho vlastní ohlédnutí za rokem vlády v LN, připomínající zprávu úředníka, který pokorně slouží systému, ale už neví, co s ním dál.
Předseda spravuje a řídí schůze, premiér se od papírů a čísel na jednacím stole ještě taky někdy podívá z okna ven a zasní se. A vidí kamsi, kde pracuje „politická imaginace“, která jediná ze správců a sluhů systému dělá premiéry.
