Letní prázdniny jsou vítanou příležitostí ke změně. Ve volnu, jemuž se dříve paradoxně říkalo „schola“, si můžeme vyzkoušet role, které běžně nezastáváme. I z poslanců, kteří nejsou často s to řídit ani sami sebe, se na chvíli stanou táboroví vedoucí, režiséři divadla, herci, správci tábora, matky v domácnosti a kojné. Dokonce i intelektuálové, kteří se podle stereotypní tradice štítí fyzické práce, o prázdninách staví zdi, opravují kola, mění plot, sbírají houby, sekají dřevo, omítají domy a ohánějí se kosou.
Prázdninové trápení fotbalového rozhodčího
Pískat, nebo nechat běžet?
Jen málokdy se ale člověku naskytne příležitost řídit fotbalový zápas, stát se rozhodčím, který má být na hřišti pánem, má se držet pravidel hry, pískat rovinu, zkrátka být spravedlivý. Od televizní obrazovky či z tribuny stadionu je soudcování jednoduchá věc. Všichni víme, jak pískat, kde ten zmatený id…, nešťastník v černém, žlutém nebo červeném udělal chybu, víme, co se má dělat, kam ukázat. Hřiště, jak mohu potvrdit čerstvou zkušeností, ale nabízí úplně jiný obraz.
Už po prvním proběhnutí s hráči, kteří ani v přátelském vesnickém zápase neznají bratra, vypadá situace jinak. I jasné kopnutí do kotníku se zničehonic jeví problematicky, neboť totéž v přemíře snahy provedl před minutou protihráč, a nikomu to, podobně jako teď, neublížilo. Pískat? Ne, nechat běžet, hra musí téct, ale proč se fanoušci hostí tak rozčilují, bylo to přeci evidentní, nebo ne? S každým posunem hráčského valu se mění rozhodcovská perspektiva: bylo to ťuknutí do kolene pouhou hrou tělem, nebo naopak zákeřným faulem, za nějž by se slušelo udělit žlutou kartu, kterou mi pořadatelé zapomněli dát? Ruka, jistě, ale tohle přece byla výhoda, nikdo nemůže za to, že útočník o tři kroky dál zakopnul o míč. A ty penalty: ta první, jasná, brankář skolil útočníka, který by šel sám na branku, ale ten pád na druhé straně u postranní čáry? Nebylo to přece jen přihrané? Nemají snad pravdu ti, kteří křičí, že z pohledu od branky, který rozhodčímu schází, bylo vše v pořádku? Pískám já, nebo oni, Ale mohu se přeslechnout? A má se trestat evidentní mazácká šikana na hřišti, když je to jen přátelský zápas, běhání na žízeň?
Relativní nespravedlnost
Rozhodčí se musí rozhodnout hned, nemůže pochybovat, musí jednat, jinak by ztratil autoritu, vypadl z role, přesněji: přišel by o roli. Byla by zbytečná. Jenže ve chvíli, kdy musí ukázat „bylo to tak a tak“, často neví, která strana je ta správná. Tuší to, doufá, přesvědčuje se o své pravdě, už pár vteřin po rozhodnutí ho ale jímá pochybnost a jeho trápení nekončí, ani když se vítězové a poražení po zápase uklidňují u piva. Diktát role, nutnost naplňovat ji i tehdy, kdy ústa váhají, jestli fouknout do píšťalky, anebo nechat dech projít nosem – to je ta nejhorší zkušenost prázdninového rozhodčího.
Odměnou chvilkového fotbalového arbitra je ale hned několikeré obecné poznání, že perspektivismus, který jindy chybně označujeme za nepřijatelný relativismus, je naše každodenní situace, kterou musíme přijímat jako obohacení, a nikoli trest, že v pohledu na svět, který je neustále v pohybu, se při jeho analýze a hodnocení musíme dívat vícero očima, ačkoli je jasné, že nám vždycky bude něco podstatného chybět, a že tudíž nikdy nemůžeme udělat výkon, který by někde v někom nevyvolával pochybnosti, že zkrátka i v tom nejspravedlivějším rozhodnutí dřímá bytostná možnost nespravedlnosti.
A nakonec je tu ještě poznání poslední, méně povznášející. Fair play vymírá, protože i na té nejnižší, ryze přátelské úrovni, je důležité vítězství, třeba i s kouzelnou boží rukou Maradony, nikoli hra. To se potom i ten nejlepší rozhodčí může uběhat k smrti, a což teprve, když píská náhodně o prázdninách a disponuje otučnělou figurou věčně sedícího intelektuála.