Obrovské dílo rukou a hlav, které jest slaviti jako výraz velikosti Rozumu… Budovatelská zvolání a dikce, které lze najít nejen v komunistickém tisku 50. let, ale už mnohem dříve, byly nejčastěji spojovány s megalomanskými projekty. Čím větší dílo, tím větší člověk. Oslava Člověka vykonávaná skrze nadměrná díla; patníky na cestě pokroku k lepším zítřkům.
Technovědný optimismus
Komunistická ideologie zmizela, ale obdiv k velikému dílu Rozumu překvapivě zůstal, jakkoliv je právě naše doba nazývána dobou podvracení, pochybností a relativizace, která se zrodila z (po)válečné dějinné zkušenosti, v níž se ukázalo, že Rozum nemusí být dobrý rádce, a není-li regulován mravním a estetickým citem, zabíjí a ničí.
Slyšíme-li prezidenta republiky, při spouštění uhelného velkorypadla, jak říká: „Tady vzniklo něco úctyhodného a mimořádně kvalitního, práce hlav, ale i rukou, což málokdy umíme ocenit“, slyšíme kromě nánosu komunistického patosu především ozvěnu „technovědného optimismu“.
Oslavované rypadlo, dílo Rozumu, přináší pokrok, spočívající zřejmě v tom, že snadněji a rychleji vyrýpe ze země uhlí, které spálíme k výrobě energie. Prezident věřící v Rozum však tyto relativní, a tudíž zpochybnitelné souvislosti vkládá do závorek a dívá se na rypadlo jako na estetický objekt, v němž velikost stroje koreluje s velikostí Rozumu a Krásy, která je v západní tradici vždy spojována s Dobrem. Rozum je slaven jakožto samoúčel, schopný vytvářet velké a krásné, vznešené věci (vznešeno, rodná sestra hrůzy), které ve své samoúčelné velikosti demonstrují nejnebezpečnější dispozici Rozumu – moc.
Největším paradoxem věku technovědy, který žije z oslavy Rozumu a jeho mocenského využívání („Vědci, technici a přístroje se dnes nekupují proto, aby se zvěděla pravda, nýbrž aby se dosáhlo větší moci,“ píše v Postmoderní situaci Jean-François Lyotard už v roce 1979), se ovšem stává fakt, že nežije Rozumem, nýbrž vírou či důvěrou. Věříme v rozum, důvěřujeme jeho možnostem, jeho nekonečné schopnosti samovylepšování.
Rozum zaplavený nerozumem
I tady je dobrým příkladem český prezident, který nejnověji zpochybňuje německé rozhodnutí ukončit provoz jaderných elektráren, protože obavy Němců z potenciálních nebezpečí jádra považuje za iracionální, tudíž nemístné. Hlavním argumentem má být „rozumný“ fakt, že na nemoci z jádra po Fukušimě nikdo v Německu ani v Japonsku neumřel, zatímco na „okurkovou chřipku“ už zemřelo 22 lidí.
Klaus využívá zkušenostní indukci, která je důkazem chabé provizorní pravdivosti (dokud ji jeden případ nezpochybní; slunce ještě nikdy nezhaslo, tedy nezhasne?) a svědčí spíše o neracionálních omezeních než síle Rozumu. Prezident nepřiznaně a demagogicky vyjadřuje přesvědčení, že lidský Rozum zkrotí jádro tak, jako umí vytvářet vznešená rypadla. I prezidentův rozum je zaplaven množstvím nerozumného a jeho slova vyjadřují silnou míru důvěry, nikoli jistotu.
Podobným iracionálním způsobem důvěřujeme technice, jejímuž fungování nerozumíme. Finanční síti, v níž obíhají virtuální znaky peněz. Spletitým systémům společnosti, které chrání naše zdraví a bezpečnost od narození po smrt.
Že je to víra a jak mocná a zároveň nejistá je, ukáže vždy až náhlý kolaps systému, díra v síti, kterou přes média vytéká do společnosti proud hysterie z poznání, že to vše kolem neřídí rozum, ale víra (důvěra).
Je-li základem současných společností iracionální důvěra, pak je třeba nerozum vtáhnout zpět do hry rozumů. Skoro až nostalgicky se vrátit k celistvosti klasiky: Vědění a víra neboli Rozum a cit.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
