Manažer ekonom, anebo odborník v oblasti umění? Tak se ptal ministr kultury, když hledal šéfa Národní galerie, jímž se nakonec stane absolvent VŠE Vladimír Rösel. Otázka to byla od počátku špatně položená. Osoba šéfa nejvýznamnější české instituce v oblasti výtvarného umění by měla ideálně spojovat oba obory. Ředitel NG by měl umět řídit, ale měl by i poměrně detailně rozumět tomu, co řídí. Ne nadarmo se přece i na českých vysokých školách začal vyučovat kulturní management, což je obor, v němž se trénují lidé kulturně velmi dobře orientovaní, kteří zároveň chápou, že se dnes bez ekonomie a dobrého vedení kulturní projekty neprosadí. Dobrým kulturním manažerem těžko může být ten, kdo nemá slušný kulturní rozhled ani cit pro umění.
Ministr kultury je přesto přesvědčen, že lze odbornost kulturní a odbornost manažerskou oddělovat. Manažer ekonom na vrcholu řídí a počítá, odborníci kunsthistorici pod ním bádají, sbírají, interpretují, prezentují. Tento omyl (fatální nejen pro české výtvarné umění, ale i pro společnost, pro niž tu umění je) vychází z představy, že manažerství je přirozeně nadřazeno, což má mimo jiné dokazovat i působení Jiřího Bessera na ministerstvu kultury.
Kdo je tu manažer?
Největším problémem nakonec paradoxně není ani tak to, že Vladimír Rösel bude „ředitelem mimo obor“, ale zejména to, že není jasné, zda ho lze označit slovy „dobrý a zkušený manažer“. Kde jsou zkušenosti s vedením organizace podobné velikosti, jako je NG? Nic takového nový ředitel nedoložil. V jeho motivačním dopisu se nachází soupis leckterých organizací, jimiž prošel, avšak přinejlepším bohužel nelze říci, že Vladimír Rösel v minulosti dokázal, že to dokáže. Vzděláním ekonom, jistě. Ale manažer?
Když se v roce 1995 novým šéfem londýnského kulturního centra Barbican stal John Tusa, bývalý šéf BBC World Service, byly britské noviny také plné článků o tom, že Tusa nemá s kulturou nic společného (Tusa, vzděláním historik, alespoň působil v radě Anglické národní opery a v radě vlády pro kulturu) a že by neměl vést tak důležitou kulturní instituci, jakou je právě Barbican. Jeho manažerská zkušenost s vedením velké firmy s mezinárodním přesahem (2500 lidí, rozpočet přes 100 milionů liber) však byla nezpochybnitelná. To se o Vladimíru Röselovi říci nedá. Národní galerie není malou investiční firmou nebo experimentální galerií. Ministři i ředitelé o ní vždy mluvili jako o rodinném stříbru – a toto rodinné stříbro přece nelze svěřit jen tak někomu, kdo vytváří zdání manažera a naplňuje ministrovu fixní ideu o vládě specialistů na „menežování“.
Přirovnání k britské „kauze Tusa“ je užitečné ještě z jednoho důvodu. John Tusa, narozený v bývalém Československu, byl přes veškerou kritiku uznávanou osobností, za níž „něco“ bylo. Člověka bez takové reputace by si Britové nedovolili vybrat. Rösel, třeba na rozdíl od jediného konkurenta Jiřího Fajta (o Milanu Knížákovi nemluvě), toto obecně přijímané uznání postrádá.
Nebudeme se přece opičit
Západní zkušenosti z podobně významných institucí, jakou je NG, hovoří jasně: vedou je v drtivé většině lidé z oboru či lidé, které provází přesvědčivá manažerská zkušenost. Ministr Besser se, jak sám řekl, nechce „opičit po Západu“, což je u politika nominovaného za stranu, která se hlásí k západní židovsko-křesťanské tradici, mírně řečeno, udivující.
Ale budiž. Ministrovou volbou je teritoriálně, civilizačně, odborně a osobnostně neurčitá „kultura menežerismu“. Vladimír Rösel, jenž tuto kulturu nyní reprezentuje, bude muset přesvědčit, že i to může být pro NG dobrá cesta. A to bude rozhodně daleko těžší než vystoupit ze stínu „galerie Milana Knížáka“.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
- Jiří Besser autor: Michal Doležal, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2553/255216.jpg
- Národní galerie v Praze autor: Michaela Láchová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2551/255001.jpg
- Vladimír Rösel autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2526/252571.jpg
