Filozofie „se zacyklila ve své hyperpozdně-post-moderní dekonstrukci“ a odtrhla se od života, postěžoval si nedávno Tomáš Sedláček. Nechtěl tím říct nic víc, než že se politici dnes nemohou spolehnout na radu moudrých, protože i ti, kteří mají mudrování v popisu práce, si nevědí rady ani sami se sebou.Problém ovšem je, že filozofie nikdy nebyla a nemůže být avantgardou společnosti. Někým, kdo ukazuje, kam se má jít, někým, kdo svou autoritou „vědy všech věd“ rozhodne spravedlivě a správně. (Ostatně dějiny ukazují, že když filozofové podlehli této iluzi, mělo to katastrofální důsledky.)
Nezměřitelné produkty
Má to své jednoduché příčiny. Škrtneme-li tradiční školní poučku, podle níž filozofové pouze kladou otázky a nenabízejí odpovědi, je tu i prosté zkušenostní zjištění, že filozofie není věda v obvyklém slova smyslu. Nenabízí hotové, ověřitelné, změřitelné, a tudíž prakticky využitelné produkty. Filozofii nelze shrnout do knihy, do systému pouček, postřehů či myšlenek. Proto ji také nelze vyučovat, jakkoliv se to každý den po celém světě provádí. Filozofie se děje, učí se tím, že filozofujeme, a jedině ten, kdo chce podstupovat tuto masochistickou zkoušku znejišťování sebe sama, může přijít na to, že na něco opravdu životně užitečného přišel.
To vše si ale žádá čas. Jak říká Jean Francois Lyotard v drobné knize Postmoderno vykládané dětem, největší problém vztahu filozofie k současným rozvinutým společnostem spočívá v tom, že čas není. Abychom mohli filozofovat, přemýšlet určitým způsobem, musíme na to mít čas. Jenže kde ho brát, když celý systém společenského fungování je zaměřen na okamžik, na co nejrychlejší využívání všeho, co je, na rychlou konzumaci, na energeticky intenzivní užívání.
Dokonce i myšlenky, nápady, ideje se v našem urychleném světě, který nemá čas, stávají rychloobrátkovým zbožím, protože konec konců i vědění už má jenom směnnou, a nikoli užitnou hodnotu, neexistuje pro objevování a poznávání samo, nýbrž jako zdroj budoucího zisku, který lze vyměnit za peníze, postavení, uznání, slovem – za moc. A tak se i populárním intelektuálům, kteří radostně provádějí mediální osvětu, může lehce zdát, že se filozofové věnují „vnitrooborovým“ hloupostem, zatímco by měli vyběhnout do veřejného prostoru a vysvětlovat politikům, co je a co není dobré pro společnost, zkrátka prodávat svou moudrost.
Jednostranný pohled
Problém nerozumnosti a bezmocnosti politiky, která si neví rady s komplexními problémy současnosti, ale neleží v tom, že se nemůže opřít o dobré rady zbloudilých moudrých, jak naznačuje Tomáš Sedláček, nýbrž v tom, že se politika orientuje na jeden druh racionality. Že podléhá jednomu pojetí ekonomie času, posedlé strachem z prázdnoty, z prostého, ale o to děsivějšího zjištění, že čas není a že ho hned tak mít nebudeme. Politika vsadila na jednostranný ekonomický rozum, a to nejen proto, že právě on nejlépe a nejsnáze pracuje s veličinou „trvale mizejícího času“.
Ekonomistické omezení je pro politiky výhodné i z jiného důvodu: zbavuje je odpovědnosti, protože za ně v principu rozhoduje ekonomický stroj, na nějž se mohou kdykoliv odvolat jako na univerzální alibi, třeba tak jak to pravidelně dělají současný český premiér a ministr financí, ať už mluví o škrtech nebo o zvyšování daní.
Mají-li politice nějak pomoci filozofové, pak jedině v „zisku času“. Pokud ho politici také alespoň na chvíli najdou, zjistí velmi rychle, že politika musí být oborem, v němž se různé racionality míchají. A že právě jejich přiměřené a trpělivé míchání je jediná šance, jak v neustále proměnlivé situaci rozhodovat spravedlivě a citlivě. Jestli ovšem o tento základní smysl ještě vůbec jde.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
