Boj o kůrovce na Šumavě není jen střetem zelených pošetilců s lesními technokraty, jak se na dálku zdá. Není to ani odborný spor, souboj odlišných pohledů na věc. Takový souboj by předpokládal jistý minimální bod setkání, shodu na předmětu zájmu a jisté elementární logice, a to se nestalo. Na jedné straně jednohlasný souhlas vědecké obce, na druhé přesvědčení „znalců lesa“, kteří hlas vědy neuznávají, protože ten svůj, vedený snad jakousi vnitřní lesnickou zkušeností, považují za oprávněnější.
Inscenace pro přesvědčené
Vzniká tak klasická mocenská polemika, v níž se jedna strana zakopává ve svých pozicích a druhá na ni ze svých pozic tvrdohlavě střílí, přičemž linie, na níž by mělo dojít k prostupování jedné strany do druhé, není viditelná (mizení fronty vede k totální válce). Polemika tu není výměnou názorů, hledáním „linie doteku“, na níž by jako na membráně docházelo ke směně poznání. Polemické pole slouží spíše k sebeutvrzování, sledujeme inscenaci pro přesvědčené.
- Policisté vynáší aktivistu autor: David Veis, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2749/274885.jpg
- Aktivista bránící strom autor: David Veis, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2749/274887.jpg
- Policisté na místě blokády autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2749/274820.jpg
- Transparent autor: David Veis, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2749/274886.jpg
Podobně „polemicky“ vypadala i „debata“ o americkém radaru v Česku; nediskutovalo se, ale nepřehledně střílelo. To, o co teď na Šumavě jde, tedy není kůrovec, zdraví stromů, zeleň nebo blaho obyvatel. V centru hry je moc, a všichni, kdo tuto mocenskou hru teď sledují, se právě na tomto příkladu mohou přesvědčit, jak že funguje naše „liberální demokracie“, pro niž jsme nadšeně hlasovali v prvních svobodných volbách po roce 1989.
Při pohledu na kůrovcovou aféru blednou všechny ideje, jež z původního prodemokratického nadšení přetrvaly. Nejvíce trpí naivní masarykovsky zabarvená představa, že „demokracie je diskuse“, jak s oblibou opakovával premiér Topolánek, který ovšem s převzetím funkce premiéra diskutovat přestal. Začal odstrkovat diskutéry s tím, že on má mandát a odpovědnost za rozhodování. Nemůže se donekonečna s někým dohadovat, jak se věci mají. Odpovědností za svěřené a nutností jednat argumentují i šéf parku Jan Stráský a ministr životního prostředí Tomáš Chalupa. Jako by politicky obsazená pozice a s ní spojená odpovědnost byly totéž co nekontrolovaná vůle k moci.
Demokratický prostor se naopak vyznačuje tím, že se v něm jednotlivé vůle k moci proměnlivě vyvažují navzájem, čímž se legitimizují činy vládce. Politickým rozkazem přitom je pochopení, že moje vůle nikdy nesmí být použita jenom proto, že jsem ji získal a že právě teď můžu. Přesně to se, bohužel, stalo při rozhodování na Šumavě.
- Protest proti blokádě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2752/275199.jpg
- Protest proti blokádě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2752/275196.jpg
- Protest proti blokádě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2752/275198.jpg
- Protest místních proti ekologickým aktivistům autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/28/2751/275091.jpg
Výběrový rozum
Šumavské tahanice o kůrovce nabouraly i dlouho sdílenou představu, že v demokratickém prostoru rozhodují rozumové argumenty. Univerzální Rozum, společný všem lidem, měl být arbitrem politického rozhodování. Jenže právě s tímto Rozumem politici pracují velmi výběrově. Hodí-li se, jako v případě jaderných elektráren nebo ekonomických reforem, odkazují na něj jako na absolutního, nezpochybnitelného soudce. Když se nehodí – jako v případě vědeckého odporu proti postupu lesníků na Šumavě – jednoduše jej vyřadí a dají prostor vlastnímu rozumu, který pak ale není ničím jiným než zmiňovanou vůlí k moci. A tam, kde je vyřazen rozum, nastupuje násilí…
Momentální dění na Šumavě tedy překračuje prostý spor o to, zda a jak kácet, nebo nechat stát, a obrací pozornost od kůrovce k budoucímu fungování české polis. Ten obraz se radikálně liší od idealistických demokratických vizí 90. let: místo rozumných sporů spory mnoha míjejících se rozumů; místo střetu názorů diktát jedné vůle k moci; přinejlepším nerovná bitva několika vůlí. I s touto náletovou kalamitou se bude třeba vyrovnat. A to bude mnohem těžší výkon než zoufalá a trochu absurdní válka s kůrovcem.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
