Nejlepší obranou před dopady krize je rozředění rizik, říkával po asijské krizi v druhé polovině 90. let tehdejší šéf americké centrální banky Alan Greenspan. Čím víc trhů máte v portfoliu, tím větší je pravděpodobnost, že krizi přežijete, protože všechno se najednou nezhroutí.
Greenspanova teorie diverzifikace rizik sice už od roku 2008 neplatí, neboť se ukázalo, že všechno najednou klidně padnout může, přesto je jeho strategie dále oblíbená. Sáhla po ní i česká vláda, přesněji řečeno její občanskodemokratická část, která se rozhodla rozložit rizika budoucí krize tím, že rozšíří záběr českého exportu do zemí jako Čína, Brazílie nebo Vietnam. Neboť česká ekonomika je až příliš – ze tří čtvrtin – závislá na exportu do Evropské unie.
Ostrov exportní nezávislosti?
Nečasův a Kubův plán je na první pohled pozitivním pokusem, jak napodobit Greenspanovu poučku o pestrosti trhů, ale má i své širší, politické pozadí. Je třeba vidět ho v souvislosti s odtažitým postojem ODS k Evropské unii, který prozatím vyvrcholil tím, že premiér odmítl fiskální pakt, přestože z hlediska rozumné regulace rozpočtových rizik na národní úrovni by s ním předseda vlády spíše souhlasil.
Petr Nečas to řekl jasně nedávno v textu pro Lidové noviny, kde zkoumá, jakou cestou by se Česká republika měla v unii vydat. Intuitivně se nekloní k eurozóně, protože ta zcela nutně míří k větší ekonomické a tím i politické integraci, a Česku by podle premiéra prospělo, kdyby vůči unii setrvalo ve volnějším vztahu. Exportní politika zaměřená na snižování podílu českého vývozu do EU má tento politický cíl usnadnit. Jinými slovy: když budeme exportně méně závislí na ekonomikách unie, budeme snadněji zůstávat vně integračních snah, hnaných převážně ekonomicky.
ODS se tak nenápadně vrací ke starému snu o „ostrově nezávislosti“ uvnitř Evropy, který někteří její členové prosazovali v Manifestu českého eurorealismu, vydaném před jedenácti lety. Europoslanec Jan Zahradil, jeden z iniciátorů manifestu, tehdy nejčastěji přirovnával kýžené postavení Česka k pozici Norska, které je zapojeno do společného, evropského trhu, ale politicky a kulturně strategicky stojí mimo svazující unijní struktury. Už tehdy ale nedokázal vysvětlit, jakým způsobem si ČR vytvoří ekonomickou nezávislost Norska, nemá-li nerostné bohatství ani špičkové technologie, které by snadno nabízela světu.
Za jedenáct let se situace příliš nezměnila. Český export je dál nejvíce vděčný automobilovému průmyslu, který je vzhledem ke geografické poloze místních automobilek (evropských i asijských majitelů) přirozeně orientován na unijní země. A to je struktura, kterou žádná proexportní politika státu nezmění. Ani ČEZ asi nebude svou přebytečnou energii vyvážet do Číny či Brazílie, středně velcí výrobci domácích potřeb či sanitárního zařízení také nejspíš většinu svého zboží prodají v Evropě. Ruský trh, který je velikostí strategicky důležitý a od něhož si v minulosti všichni tolik slibovali, je dál poměrně riskantní a před časem se z něj stáhli i mnozí velcí němečtí hráči.
Realismus srdce Evropy
Bojovat za vyvázání české ekonomiky z pevných evropských vazeb nebude vůbec snadné, což u země, která se ráda pyšní tím, že leží v srdci Evropy, ostatně není nijak překvapivé. Překvapivé je až to, že politici, kteří zcela vážně a odpovědně pracují se slovem „realismus“, tento nezměnitelný axiom ještě nevzali na vědomí.
Už samo slovo euro-realismus přece naznačuje, že realističtí musíme být v evropském rozměru a ne se pro radost z jakési nezávislosti utíkat za hranice Evropy, třeba do vysněných asijských a amerických vývozních rájů. Každá příští realistická politika musí naopak přijmout to, že Asie a Amerika Česku Evropu nikdy nenahradí. V byznysu ani v boji o respekt, uznání, vliv a slušné místo v mezinárodní politice.
