V posledních týdnech se do českého mediálního prostoru s novou energií vrací staré vymezení politiky jako „umění možného“. Politika neumí zázraky, říká se mezi řečí, protože je těžké vyhovět všem zájmům. Politika je něco jako nekonečný proces vyjednávání mezi různými stranami, a v takovém komplikovaném poli jednání se nakonec může podařit opravdu jen to, co je v dané chvíli možné. Už to, že k nějaké dohodě dojde, že se tedy věci přece jen někam pohnou, je politickým činem par excellence.
Otázkou ovšem je, zda vyjednávání je „vlastní“ politice, zda je to něco, co ji vymezuje vůči ostatním sférám života. Pokud by totiž vyjednávání o tom kterém podílu na moci, bylo samou podstatou politiky, pak by byla politika úplně všude, což se ostatně také někdy zdá, jen později zjistíme, že tomu tak není.
Zahlazování sporů
Politika v tomto smyslu je něco jako moderování konfliktů, jejich zprostředkovávání a zahlazování, krizový management svého druhu, řeklo by se dnešní manažerskomarketingovou hantýrkou. Politika se mění ve společný prostor komunikace, o němž se naivně předpokládá, že tu všichni usilují o dohodu, že mají dobrou vůli se shodnout, a že tudíž existuje něco jako společný diskurz, sdílený způsob vyjadřování problémů a řešení, k němuž lze dojít i tehdy, když účastníci politiky - procesu „zahlazování sporů“ - hovoří jinými jazyky. Právě politický prostor je totiž tím, co umožňuje vcelku dokonalý překlad. Umění možného je tak uměním konsenzu (a uměním překladu!), který je zprvu jen politickým nástrojem, ale nakonec se stává obecným a velmi abstraktním cílem politiky. Dohoda nikoli pro její obsah, nýbrž dohoda pro dohodu zajišťující existenci jistého politického pole.
Do tohoto prostoru možného konsenzu jsou teoreticky přijímání všichni: z politiky není nikdo předem vyloučen! Při bližším pohledu je ale zřejmé, že jsou to pouze „ti“ všichni, kdo se podřizují základnímu pravidlu moderativního zahlazování sporu jakožto smyslu politiky. Kdo nepřijme naši mluvu, nesmí mluvit nebo vůbec nemluví, i když řve, a je z politického prostoru vyloučen. Z politiky tak postupně mizí konflikt, protože se o něm nikdy nepřemýšlí jako o střetu či při, nýbrž vždy již jako o budoucím konsenzu či dohodě, o budoucím možném. Přicházíme tak o setkání s něčím, z čeho každá politika vychází: o setkání nesouměřitelných světů.
Neladné furioso
Celá současná politika je pokusem důsledně převádět radikálně odlišné na stejné. Často to demonstrují televizní debaty mezi členy vlády a občany, anebo útočná vystoupení premiéra Petra Nečase vůči všem, kdo veřejně protestují proti vládní politice. Jste divní, říká se tu, přijmete-li ale náš způsob mluvy, nakonec se domluvíme, Aby ne: budete totiž rychle mluvit a myslet jako my.
Je na čase vnímání politiky otočit z hlavy na nohy. Základem všeho politického je disens - nesoulad, neshoda. Politická událost, to je přesně ta chvíle, kdy do našeho více méně zahlazeného světa, v němž se všechno hraje moderato, vpadne se svým furioso neznámá logika. Neměli bychom takové chvíle propásnout tím, že to, čemu nerozumíme, začneme ihned zasazovat do svého rámce myšlení. Přijdeme tím nejen o rozměr jiného světa, o jiný druh představivosti, který nám chybí, ale přijdeme tím také o výjimečnou příležitost setkat se sebou. S postupy a stereotypy, s nimiž v politice zacházíme jako se samozřejmými, a přitom samozřejmé nejsou.
Politika není moderace konfliktů, nýbrž jejich zachycování a vystání - umění nemožného. Nerozumění a neshoda mohou mít tvůrčí potenciál, nejsou-li převálcovány mechanicky a násilně používanou vůlí ke konsenzu.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
