V centru posledního románu Umberta Eca Pražský hřbitov stojí problém falzifikace. O tom, co je a co není skutečné, jak zjišťuje Eco a jeho hrdinové, nerozhoduje, jak se věci doopravdy mají, tedy jak se shodují s realitou, nýbrž to, jak se zapíší do dějin, jak s nimi hýbou. Pravda je okamžitá pravda dějin. Je jedno, jestli Protokoly sionských mudrců, o nichž Eco píše, byly, či nebyly sepsány na židovském hřbitově v Praze anebo je na objednávku vyrobil Ecův hrdina Simonini. Rozhodující je, že jim miliony lidí uvěřily a upevnily si v nich své antisemitské předsudky, což později politicko-ekonomické síly Evropy využily při realizaci nacistického konečného řešení.
Eco v románu popisuje pojetí pravdivosti, na něž nejsme úplně zvyklí. „Lidé vždy chtějí slyšet to, co už si dávno mysleli, co dávno věděli, a tak jim to prostě nabídneme,“ uvažuje jeden z agentů tajné služby, když si objednává padělaný spisek. Na mnoha desítkách stran sledujeme postup, který se používá i dnes a který považujeme za pravdivý, ačkoliv jde jen o ironickou hru falzifikace, ať už se identifikujeme s názorem, s politickým programem nebo s „objevem“ psychologie manželských vztahů. Pravdivé je jen to, co za pravdivé už dávno považujeme! Naše realita se možná liší od toho, co doopravdy JE, ale na tom vlastně nezáleží, důležité je, že jako realitu udržujeme to, co jsme si jako reálné vykonstruovali.
Korunový mýtus
Političtí populisté popisují méněcennost a kriminální zkaženost romské komunity, protože vědí, že takové předporozumění protéká celou společností. Nezajímá je problém a jeho složité příčiny, protože nehledají řešení, nýbrž rezonanci předsudků voličského davu. Vládní politici prosazují tezi, že díky koruně, která ještě nesplynula s evropskou měnou, odolává česká ekonomika dluhové krizi, ačkoli tato krize vůbec nespočívá v existenci eura, nýbrž v míře angažovanosti bank a vlád v dluhových operacích. Všichni to vědí, a přesto falzifikují realitu připravenou konstrukcí, protože důležité je potvrdit ideologické východisko, že vstup do eurozóny je špatný nápad (prezident to vždycky říkal, my taky…).
Česká republika je bezpečný ekonomický záliv, něco jako Švýcarsko střední Evropy, píše se v zahraničním tisku - a to díky koruně, dodávají a kývají z domova lidé, kteří ještě před rokem a čtvrt v předvolební kampani tvrdili, že jsme na pokraji kolapsu, že státní dluh roste do nebezpečné výše a že Česku OBJEKTIVNĚ hrozí řecký scénář. Během roku, kdy „strašlivé“ zadlužení kleslo jen o pár desetin, se radikálně mění situace, rozhazovačná politika předchozích vlád už asi není tak rozhazovačná, dřívější obrovská rizika se minimalizují.
Viděno optikou Ecova románu, jde o klasickou srážku se skutečností, s falzifikovanou realitou, kdy se ovšem neukazuje, jak se věcí mají, jak by se mohl někdo domnívat, nýbrž že je čas na výrobu nového falza, neboť realita nesmí nikdy zůstat nepřioděna, nahá. A tak na jeviště vstupuje mytická zachránkyně koruna, o jejíž kouzelné moci jsme všichni dávno snili, přestože i děti v deváté třídě vědí, že česká ekonomika visí na výkonu eurozóny a s ním stojí a padá, koruna nekoruna.
Závody ve falšování
Kdo v Ecově románu ve chvíli srážky s realitou nenajde nové falzum, končí rychle a bolestivě na smetišti dějin. Přebijí ho falza ostatních, kteří pochopili, že kdo rychleji falšuje, ten na jevišti světa vítězí. V soukromí, dodává Eco, ovšem platí jiné pravidlo. Jen ten, kdo ke svým „pevným“ přesvědčením přistupuje jako k podezřelým falzům, se nakonec při srážkách s realitou může vymanit z nutkavé potřeby neustále falšovat. A má také šanci dožít v dobrém duševním zdraví i bez pomoci tajemného „románového“ doktora Froida.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
