Milan Knížák si státní vyznamenání zaslouží, říkal jsem si ještě v říjnu. Přece jen jako umělec v 60., 70. a 80. letech sehrál důležitou roli. V dějinách českého výtvarného umění druhé poloviny minulého století je opravdu nepřehlédnutelný, což nakonec nepopírají ani nejtvrdší kritici jeho působení v Národní galerii.
Jenže prezident Klaus při slavnostním předávání řádů přišel s vysvětlením, že Knížák „jako ředitel Národní galerie stabilizoval její chod a inicioval řadu pozoruhodných projektů“. To se pak o té medaili přemýšlí trochu jinak. A co teprve, když se člověk ze zvědavosti zajde podívat na jeden z těch „výjimečných projektů“, jímž má být výstava Monet-Warhol / Mistrovská díla z Albertina museum a Batlinerovy sbírky ve Veletržním paláci.
Proč si nenosíte peníze?
U pokladny neochotné paní, které mají problém obsloužit počítač a terminál pro placení kartou, hlasitě opakují „třítlačítkový“ návod a doporučují klasickou platbu v hotovosti („Proč nenosíte peníze s sebou?“). Za pokladnou – skrčený u šatny – dětský výtvarný koutek, designem připomínající mateřské školky z konce komunismu, miniaturními rozměry a soustavou skříněk pak odkladiště bot a nepotřebného harampádí.
Kde jsou ty volné prostory světových galerií, kde se děti mohou výtvarně vyřádit za asistence zkušených a vstřícných lidí, aniž by se rodiče museli bát, že neestetické řešení prostoru a nabídka výtvarných prostředků zkazí vkus dětí a definitivně je od umění odradí?
Mezanine – „Výstava zavřena“! Temnice, symbolicky vyjadřující, že se tady neděje nic, čím bychom se mohli chlubit? Že máme výstavních prostor dost? Naštěstí, konečně, Monetovy Lekníny v prvním patře a Warholova Elektrická křesla, Max Ernst, Magritte, Malevič, Kandinskij a další. Jenže všechno je to tak nějak podivně poskládáno, nahrnuto k sobě, chybí spojnice. Už nebyly peníze na pojištění obrazů? Anebo bylo záměrem kurátora, že se od Moneta skočí rovnou do desátých let dvacátého století?
Medaile pro Genia
Divákovým vodítkem jsou jen „historické škatule“, vyvedené červenou barvou na bílém panelu. Suprematismus, kubismus, fauvismus, surrealismus, fluxus a další. Jsou dějiny moderního umění opravdu pouhým přepínáním uměleckých stylů a hnutí?
Nevíme, kurátor nic nedodá, stačí přece, že se díváme na obrazy slavných jmen, na něž Praha čekala 20 let. Minimálně jedenáct, během nichž dával Milan Knížák Národní galerii „dohromady“. Každý, kdo viděl zde vystavená díla či nějakou jinou výstavu v Albertině, Tate Modern nebo kdekoliv po světě, ví, že toto není „velkolepá výstava“, ale odbytá příležitost uvádět v Praze neviděné do širších souvislostí.
Dokládají to i pulty prodejny Veletržního paláce, malé potemnělé místnosti (ale všechno je tu jaksi ve stínu, pod špatným světlem, v zapomnění, na okraji) obložené minikatalogem k výstavě Monet-Warhol. Za 150 korun nic než obrázky vystavených obrazů, jen s krátkými obecnými texty v úvodu. Bez souvislostí, výkladu, vhledu.
Výjimečná výstava („výjimečný projekt“, o němž hovořil Václav Klaus) by si žádala výjimečný katalog v několika velikostech, jak je to ve světě běžné. A také spoustu upomínkových předmětů, hravé sešity a malování pro děti. Nekoná se. Možná by to bylo i nepatřičné – tady, v prodejně Veletržního paláce, v zatuchlé atmosféře připomínající tíživé časy konce 80. let (krematorium, negalerie), jíž z prodejního pultu poťouchle až výsměšně prořezává obálka tlustého katalogu s nápisem „Génius Milana Knížáka“.
Ne, bez předsudků a jakékoliv nenávisti vůči řediteli Národní galerie, za tohle umrtvení prostoru, za tento smutný pohřeb evropské výstavní kultury 21. století, si Milan Knížák státní vyznamenání nezaslouží. Pane prezidente, přijďte se někdy podívat…!
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
