Camp Nou, stadion nejslavnějšího fotbalového klubu světa FC Barcelony, patří i v letních měsících k povinným zastávkám standardního menu turistického průmyslu. Kdo byl v Barceloně a neviděl, kde kope Barça, je buď blázen, nebo ignorant, v každém případě jako by v katalánském hlavním městě ani nebyl. Tisíce kluků, nejmenších i těch už hodně přestárlých, se táhnou ke stadionu, aby se dotkly slávy, kterou znají jenom z televize.
Dech času „Més que un club“, více než klub, zní heslo klubu napsané na jedné z hlavních tribun stadionu, a tohle „víc než…“ je v ochozech i uvnitř v klubovém muzeu cítit na každém kroku. Muzeum Barçy je mýtem (turistickým) a zároveň předváděním mýtu. Důkaz, že ani moderní člověk se bez mýtu, bez velkého vyprávění o slávě, hrdinství a vyšším smyslu dění, neobejde.
Procházka muzeem uvnitř hlavní tribuny FC Barcelona, to je něco jako návštěva egyptské pyramidy. Dějiny klubu jsou inscenovány v potemnělé hře světel a stínu; multimediální interaktivní panely připomínají budoucí svět Spielbergovy Minority Report; ostatky slavných, fotbalové relikvie (míče, dresy, kopačky, trofeje), vyfukují dech času a spolu se záznamy slavných gólů, podbarvovaných sugestivní, mírně patetickou hudbou, odkazují k večnosti.
Mýtus klubu, ono „víc než…“, ale zabírá širší pole, jak naznačují slova, jimiž Barcelonští své „més que…“ na plakátech slávy vymezují: univerzalita, demokracie, ale třeba i socialismus! Svědkové jako Bill Gates či Shakira hovoří o sociální soudržnosti, kterou nejslavnější klub světa vnáší do společnosti nejen ve Španělsku. Děti, které nemají dost talentu ani podmínky na to, aby vyrostly v dobré hráče, kopou do míče s hvězdami a mají možná poprvé a také naposled v životě nějakou šanci. Barça – jméno, které říká, že ideál a možnost společného, jednoty v odlišnosti, přece jen existuje, i když každý v muzeu cítí, že tohle všechno je sice mimořádně působivé a mocné, ale také neskutečné, sehrané, inscenované, přibarvené, myticky naivní. Myšlenek se nenajíme…
Čistota idejí a jejich uskutečnění na hřišti v ryzí kráse fotbalové kombinace a géniovy božské střely, kterou milují chudí i bohatí, vyvolení i ponižovaní, se v přilehlém „fanshopu“ tluče s obrovskými penězi, které tímto mytickým fotbalovým strojem protékají. Neomezený byznys v napětí s velikou touhou po dějinném přesahu, dokonce až po naddějinné velikosti. Vnitřní rozpor ve snu o „více než klubu“, který lze však snadno vyložit a vysvětlit banální dialektickou poučkou, která praví, že bez peněz (ovšem tak jako bez ideje) se v lidském světě nezmění nikdy nic, myšlenkami se nenajíme (penězi ovšem nepovzneseme).
Barça je byznys, ale i vlivná instituce; tvrdě vydělává na „sebemytizaci“, ale peníze také efektivně (někdy spíš efektně) vrací společnosti, byť by to bylo už jen tím, že nabízí ke sdílení či identifikaci ono mytické vyprávění o světovém úspěchu. Mytizace, vytváření mýtů, tradování vyprávění o velkých hrdinech a jejich božských skutcích, se obvykle chápe negativně, jak naznačuje už jazyk, když říkáme „je to jen mýtus“, „to je mýtus“ apod. Považujeme mýtus za falešné vyprávění, které se odtahuje od skutečnosti, jíž pak ve falešném vědomí nerozumíme a neumíme ji účelně a pravdivě změnit. Barcelonský mýtus v pyramidě Nou Campu nabízí jiný obraz: ukazuje mýtus jako praktický společenský nástroj, prostředek nasměrování, způsob, jak uchovat živou ideu, byť by to bylo jen v jakési neurčité naději. Barça žije v napětí mezi negativní a pozitivní stránkou mýtu. Z té pozitivní vyčuhuje užitečná životní maxima: vše, co děláme, může mít přesah, a jedině to, co je „víc než…“, si v životě lidí zaslouží vznešený titul Smyslu.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
