Knihy Jaroslava Foglara, od jehož narození v červenci uteče neuvěřitelných 105 let, už asi nikdy nebudou fascinující dětskou četbou, která propojuje kluky „od šesti do devadesáti let“. Čtenářů ubývá, smysl pro romantiku města a přírody je považován za kýč a touhu po dobrodružství naplňují daleko sugestivnější, technologická lákadla a adrenalinové sporty. I Foglarova spisovatelská didaktika, s níž urputně rozděluje lidský svět na dobrý a špatný, může dnešním čtenářům připadat pohádková a naivní. Foglarovky – to je dnes něco jako nostalgická vzpomínka na dobu prvních trampských osad, které žily, mýtus čistoty života a prvorepublikovou naději, že trampská komunita může (alespoň na víkend) překonat odcizení moderního člověka.
A přece dokážou foglarovky ještě překvapovat, a to dokonce i dospělého čtenáře, který se obvykle s nadhledem usmívá, protože ví, jak dobře to asi spisovatel posedlý klukovským světem myslel a jak odlišný a nehostinný je ve skutečnosti svět dospělý.
Stínadelský úvod do politologie
Vždyť kdo si kdy při čtení uvědomoval, že Foglarova trilogie o tajemných Stínadlech, obývaných tvrdými Vonty, kde Rychlé šípy hledají podivný hlavolam, ježka v kleci, obsahující plán na létající kolo, je vlastně politologická učebnice. Něco jako úvodní kurz občanství, v němž jsou základní poučky vyslovovány dost jednoduše, zato v principu platí pořád (tak jako symbolický střet bulvárního média Sběrače, s nímž se Rychlé šípy vyrovnávají svým čistě informačním Tam-Tamem; jakkoli oběma jde o prodejnost: Sběrači kvůli penězům, Tam-Tamu pro šíři zásahu osvětlujícího poznání pravdy). A co víc: můžou se nám dnes, kdy prožíváme první vážnější krizi obnovené demokracie a kdy se tak lehce hovoří o „rozkladu“, „rozpadu“ a „zmaru“, hodit jako foglarovské stéblo poslední záchrany.
Stínadelská trilogie názorně předvádí, jak důležité jsou pro udržení společenství zakládající mýty. Vyprávění o vontském hnutí, jež vzniklo po nekonečných bitkách v ulicích a tragické smrti Roberta Komoura, nad jehož rakví zasypanou žlutými kvítky si kluci vedení Vojtěchem Vontem přísahali, že už nikdy nebudou válčit, silně připomíná národní jednotu polistopadové euforie. Ani Vontům (jako české společnosti) smysl pro společné a jeho udržování nevydrží, ale stále je tu spojující talisman, „svatý grál“, ježek v kleci, který zaručuje, že jednota je možná. Že jednou – snad, budeme-li o to usilovat – se zase najde vůdce, který ztraceného ježka najde a obnoví jednotu Stínadel.
Nikoho z Vontů přitom nezajímá, že ježek v kleci je vlastně skrýší plánu na létající kolo a že v tom je jeho jediná reálná cena. I Rychlé šípy, které nakonec ježka v honbě za plánem rozšroubují a najdou v něm jen rozpadlý papír, pochopí, že k jádru spojujícího symbolu se nikdy nedostaneme, respektive, že je vždy prázdné, tak jako idea demokracie či státu. Na tom ale, jak víme od Foglara, vůbec nezáleží. Důležité je, zda ježka (ideu, talisman, symbol) jako spojující prvek respektujeme, zda dobrovolně podlehneme jeho mytickému příběhu.
Shoda na iluzi
Základem společného, naznačuje slavná foglarovka, je vždy shoda na iluzi, na užitečné fikci, nikoli rozumově zkonstruovaná pravidla, přicházející vždy o krok později, která bez této tajemné síly nikdy nic nedokážou.
Česká společnost se nachází někde ve druhém díle stínadelské trilogie: rozšroubovali jsme ježka a jsme zděšeni, že v něm nic není, že demokracie, jakožto naplnění snu o dobrém systému, je jen prach. Nastává fáze hledání ztraceného ježka, přesněji pokus o jeho symbolickou rehabilitaci. Foglar, zestárlý a unavený dobou, přece jen žije a naznačuje cestu. Rychlé šípy ale už za nás do boje posílat nebude.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
