Rozsudek nad Vítem Bártou a jeho pětadvacetistránkové odůvodnění z pera soudce Jana Šotta je v posledních dnech asi nejoblíbenějším čtivem české provenience. Šottovi se podařilo k odborné literatuře přitáhnout i lidi, kteří by se do právnických textů nikdy nepouštěli. Je to dáno poměrně srozumitelným, až populárním jazykem soudce i jeho precizním logickým rozborem situace, což jsou, jak vidno, dva hlavní předpoklady pro zvyšování slabého právního povědomí.
Šottův metr na politiky
Veřejně zatím nejvíce zaujalo to, že Vít Bárta vlastně usvědčil sám sebe; tím, jak popsal situaci kolem nabízených půjček poslancům, potenciálně trpícím snížením poslaneckých náhrad. Chvilkové mediální slávy se dočkal i „drobný“ jazykově pojmový rozbor rozdílu mezi půjčkou a úplatkem.
O tom, co je půjčka a co možný úplatek, vyplývá z vysvětlení soudce, rozhoduje kontext. Kdyby Bárta nabízel půjčky v rámci své bývalé firmy ABL, případně v rámci jiné soukromé společnosti – což se v boji o zakázky zcela běžně děje, třeba nabízením různých protislužeb, dárků, dovolených a podobně –, byla by to půjčka, ať už by půjčoval příteli, nebo lidem, s nimiž není zadobře, byť by to z hlediska etiky byla půjčka poněkud „zvláštně motivovaná“. Jakmile se ale takové chování odehrává ve veřejné sféře, nota bene přímo v politickém tělese, jakým je poslanecký klub, začíná se proměňovat půjčka na úplatek.
Onen kouzelný okamžik transsubstanciace, moment, v němž věci mění svou podstatu a kdy se z celkem běžného chování stává nelegitimní a nelegální činnost, je z hlediska budoucnosti české politiky na Šottově rozsudku to nejdůležitější.
Když se lidé mění v politiky
Soudce Šott to neřekl přímo, ale jeho rozsudek je kromě rozhodnutí v jedné kauze zároveň popisem hranice mezi osobním a veřejným prostorem, s níž se teprve ustavuje něco jako „pole politické hry“. Jakmile se z osobního stává veřejné, začínají platit úplně jiná pravidla. Jiná perspektiva nabízí jiný výklad věcí a činů. A tak chování, kdysi samozřejmé a NORMÁLNÍ, najednou začíná veškeré normy, morální i právní, překračovat.
Vít Bárta byl odsouzen nikoli pro svou mimořádnou perfidnost a zvrhlost, ale jen a jen proto, že nepochopil tento zakládající rozdíl mezi osobním a veřejným prostorem. Dostal 18 měsíců s odkladem na 30 měsíců kvůli přehlédnutí hranice, na níž se „obyčejní občané“ mění v politiky, kteří jsou právě proto, že se najednou pohybují v politickém poli, viděni jinou optikou.
Je to až triviálně jednoduché: Vít Bárta odešel od soudu první instance s výrokem vinen, protože mu nedošlo, že když vstoupí do politiky, musí se začít chovat jinak, než jak byl doposud zvyklý. Ještě přesněji: neuvědomil si, že když se bude chovat stejně jako ve světě soukromém, dříve nebo později nutně narazí.
Vědomí konfliktu osobního a veřejného – které v Bártově případě stále ještě nebylo naplněno, protože Vítu Bártovi nedochází, že na poslance odsouzeného v první instanci se nelze dívat jako na každého jiného člověka čekajícího na odvolací řízení – je nesporně nejsilnější dědictví dnes už pomalu legendárního Šottova rozsudku.
Spravedlivá nespravedlnost
A to je vlastně doporučení všem budoucím politikům, aby pochopili, že jediná skutečná legitimita jejich mandátu vychází z přijetí výjimečné, velmi „nerovné“ odpovědnosti, která při posuzování dobrých a zlých skutků na politickém poli vládne. Je to odpovědnost z pohledu práv politika jakožto běžného občana vlastně velmi nespravedlivá. Jde ale o nespravedlnost morálně přijatelnou. Je to totiž jedna z mála možností, jak alespoň částečně vyvážit moc, která skrze voliče na politika přechází.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)