Byla to sugestivní a třaskavá kombinace. Internetový článek o břeclavské lži, v níž patnáctiletý chlapec vytvořil obraz brutálně útočících Romů a maskoval tak před matkou vlastní selhání, doprovázelo krátké video. Ukazovalo demonstraci břeclavských občanů proti vymyšlenému romskému násilí. Kamera tu a tam sice ukázala mladé nácky, ale na většině záběrů byly tváře „slušných občanů“, lidí, kteří se přišli postavit za právo na klidný život. Mezi nimi převažovali mladí lidé, z rozhořčení, ale možná, že i z přesvědčení křičící: „Cikáni do práce!“ a „Bylo toho dost!“
Přikládat a foukat
Břeclavský případ názorně předvádí, jak jednoduše pracují předsudky a resentimenty a jak špatným vládcem se mohou stát zejména v mediální době, kdy se z lokální aféry ve vteřině stane celostátní událost. Půda pro vzplanutí ohňů je připravena, stačí přikládat a foukat. Nemá cenu si nalhávat, že česká média nepřikládají a nefoukají do ohně nenávisti. Čtenosti a sledovanosti je přece třeba pomáhat a co více udělá čtenářům a divákům radost než potvrzení, že to, co si vždycky mysleli (Romové jsou rozkladný element společnosti), se skutečně děje (přesně to je resentiment). Deník Blesk si dokonce vytvořil téměř pravidelnou rubriku, v níž se denně objevují zprávy o tom, jak Romové napadají bezúhonné občany. Šéfredaktor největšího bulvárního deníku Pavel Šafr to v České televizi vysvětlil tím, že je na čase říkat veřejnosti pravdu a přestat se schovávat za falešnou politickou korektnost.
Stačil jeden břeclavský případ a Šafrova teorie stavovské povinnosti ukazovat „čistou pravdu“, která ovšem cíleně bere ohledy na rasové a etnické souvislosti činů, se hroutí. Jak unese svědomí novináře běžícího za ideálem zveřejňování „čisté pravdy“, že tato pravda, otištěná na stránkách novin, byla celou dobu lží? Není právě tato snadná a náhodná proměna pravdy v lež – která zvyšuje agresivitu ve společnosti a přivádí tisíce rozčilených lidí na náměstí – a také lehkost, s jakou se to může stát, není to vše dostatečný důvod k tomu, abychom konečně pochopili, že ohledy k situaci a k proměnlivé perspektivě události jsou nutnou součástí toho, čemu z nedostatku jiných slov pořád ještě říkáme pravda?
Snadno a rychle svedení
Pravda je vždy situovaná, perspektivní, protože i my jako pozorovatelé máme mnoho možností pohledu, tak jako se svět předvádí v mnoha odlescích. Nejsme jednoduché, průhledné subjekty, tak jako svět není čistým, jednoduchým objektem, proto ani pravda nemůže a nikdy nebude čistá a jednoduchá.
Pravda je mnohost, má mnoho ohledů a na ty všechny je třeba brát korektní ohled, chceme-li se dobrat nějaké skutečné zprávy o našem světě, tak jak se to nakonec stalo při událostech v Břeclavi: je tu pravda kluka, který se utíká ke lži, aby se schoval před trestem matky; pravda mediálního manažera, ždímajícího emoci publika vedoucí k většímu prodeji; pravda Romů, kteří se cítí diskriminováni a šikanováni; pravda „slušných lidí“, kteří mají špatné zkušenosti s Romy a pak nekriticky přijímají mediální výstupy a snadno se nechají strhnout k protestu vůči skupině lidí, skrze niž se kanalizují úplně jiné společenské frustrace.
Hrůza, která dýchá ze záběrů „slušné většiny“ svedené břeclavskou lží sugestivně volající po disciplinaci Romů, by měla být mementem pro všechny, kdo jsou podobně jako někteří mediální šéfové přesvědčeni, že existují jednoduché pravdy a jednouchá řešení. Děs z Břeclavi nevychází ani tak z toho, jak moc se podobají davovým záběrům z nacistického Německa, ale spíše z toho, že resentimenty neustále vládnou a že svedených lidí na náměstích může být mnohem víc. Snadno a rychle.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
