Boj o prezidentský post se konečně rozjíždí. V debatách už nepřevládá otázka, kdo další se o nejvyšší ústavní funkci přihlásí, tedy „kdo ještě bude mít tu drzost“, nýbrž co vlastně od prezidenta očekávat. Prezidentská funkce zahrnuje v Česku tradičně dvě roviny: zaprvé se od hlavy státu žádá, aby elegantním způsobem moderovala – mírnila, usměrňovala, řídila – politické střety; aby z pozice člověka nadhledu dávala politice vyšší smysl, což jí formálně umožňuje výjimečné místo v Ústavě (není to jen otázka milostí). Čím více je takový prezident „ne-obyčejným politikem“, čím více se vymyká průměru, tím lépe (Havel i Klaus to jistě splňovali, jakkoliv každý jinak; Havel mířil k přesahu národní existence, Klaus viděl přesah v suverénním pobývání doma).
I druhá rovina tradičních požadavků voličů na prezidenta s touto neobyčejností souvisí: prezident reprezentuje stát navenek, je českou zahraniční tváří, stává se „symbolickým Čechem“ v globálním světě. A podle toho by měl vypadat jeho výběr.
Prezidentská skládačka
Nejde pochopitelně o to, abychom si nejprve vytvořili nějakou tresť, kvintesenci národního charakteru, tu mechanicky přikládali na postavy kandidátů a kandidátek, z nichž by automaticky vypadl ten (ta) nejlepší. V takovém případě by se klidně mohlo stát, že prezidentem by byl zvolen Zdeněk Svěrák, v extrémně ironickém případě David Rath (zajímavý „ironický prezident“ by byl třeba Martin Roman: úspěšný muž, o jehož cestě k úspěchu se pochybuje).
Stejně málo je ve hře vnější forma prezidentské reprezentace, na kterou se lidé často upínají. Tedy to, jestli hlava státu umí vybraně mluvit, zda zná pět světových jazyků a jestli má slušivé sako. U fotbalistů či hokejistů si také nevšímáme krásy dresů nebo teplákových souprav, nýbrž jen a jen výkonu, tedy schopnosti tvořit, vyvíjet tlak na soupeře, dobře bránit a držet pohromadě. I novému prezidentu, symbolickému Čechovi, který za nás jedná, vystupuje a bojuje v zahraničí, by se všechny tyto sportovní vlastnosti hodily. Ovšem nejcennější se z hlediska politiky jeví schopnost tvořit, něco nového vymýšlet. V posledních deseti letech je totiž česká politika v zajetí defenzivního útlumu, vycházejícího z omezené představy, že malá země mezi velkými nemůže než čekat a pak diplomaticky kličkovat mezi různými ohni. Tak jako čeští filozofové pouze komentují cizí autority, tak i česká politika nevymýšlí, ale pouze přičiňuje lepší či horší poznámky k dění ve světě, aniž by se odvažovala skočit do hlavního proudu a v něm nabídnout originální, český hlas.
Symbolický Čech, nemá-li být ve světě jen formálně trpěn či vysmíván, by měl nabízet nikoliv snad ucelenou filozofickou koncepci světa, ale přinejmenším autentický, prezident Klaus by řekl suverénní způsob přemýšlení o světodění, které by překračovalo rámec tradičních českých „poznámek na okraj“ (mimochodem, český, nesuverénní poznámkový aparát asi nejvíce rozšířil právě Václav Klaus).
Příliš neutrálních moderátorů
Takových budoucích reprezentantů, kteří by výkonem přirozeně zaujali i v cizině, se mezi prezidentskými kandidáty nedostává. Převládají nudní politici, případně úředničtí diplomaté, lidé sice slušně analyzující, ale bez výrazného osobního postoje, který by analýzu rozvíjel. Neutrálních moderátorů vnitřního dění je tu naopak nečekaně dost.
Volba hlavy státu se blíží a pomalu i zužuje: moderátory bychom měli, teď ještě mezi nimi najít neobyčejného politika, s přemýšlivým, do světa otevřeným pohledem. Nic lehkého. Ale také jediné možné naplnění smyslu přímé prezidentské volby.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
