Skoro třetina středoškoláků si myslí, že za minulého režimu se žilo lépe, zněla stručná zpráva o průzkumu společnosti Člověk v tísni, podle něhož si děti narozené po roce 1989, které s komunistickým systémem nepřišly do styku, nejvíce váží tehdejších jistot: zaručené práce a poklidného stáří.
Projektor do minulosti
Na „zprávě o stavu historického vědomí českých středoškoláků“ nešokuje ani tak to, jak velký počet mladých lidí považuje husákovský socialismus za vhodné prostředí k životu; konec konců jejich rodiče v té době povětšinou žili v relativní spokojenosti domluvených mantinelů, jak studenti mohou dnes vidět v retroseriálech. Šokující je až kontext a způsob zveřejňování průzkumu, když se místo souvislostí mířících k současnosti probírá skandální nedostatek v osvětě středoškoláků, kteří chybně chápou a hodnotí dějiny, s čímž by učitelé a společnost měli honem něco dělat.
Výsledky průzkumu přece nedokládají chabou znalost historie, vůbec nehovoří o vztahu středoškoláků k této společenskovědní disciplíně či minulým ideologiím, ale o jejich vztahu k dnešní době. Studenti si do minulosti projektují přání, strachy a představy týkající se současnosti. Evidentní přitom je, že i mezi lidmi do dvaceti let panuje největší obava o jistotu povolání. Jako by doba „znejisťování práce“, pro niž se vžilo slovo prekarizace (práce je prekérní záležitost; latinsky precarius: vymodlený, získaný z milosti) začala intenzivně trápit i lidi, od nichž se čeká, že do života vletí po hlavě, bez obav, aniž by se starali, zda okamžitě budou či nebudou mít něco jisté.
Rostoucí pružnost na trhu práce – kdy jsou lidé nuceni několikrát za život změnit povolání, využívat krátkodobé úvazky za nízké peníze, brát i zaměstnání, jež nikdy nechtěli dělat a pro něž se neškolili – pružnost, která se podřizuje potřebám nekonečně ohebného kapitálu, třetině mladých lidí připadá nepřípustná, a tak se snadno alespoň principiálně, nikoli reálně přimykají k době, kdy práce byla tak jistá, že byla dokonce povinná. Je to zvláštní situace: poměrně velká část generace, které má patřit budoucnost, v níž zcela jistě povládne slovo flexibilita, trpí nostalgií po rigidních, tuhých časech, kdy trvale zajištěná práce v oboru byla existenční jistotou, ale i zdrojem společenské identity a postavení. Není třeba dalších důkazů a argumentů, abychom mohli říct, že ve společnosti se něco podstatného děje. Odhalující napětí jednoho průzkumu na středních školách stačí.
Pojišťovna odvahy
Napětí tu spočívá v konfliktu uvolněnosti a dynamiky doby (v níž nezůstává nic stejné ani několik minut, v níž se žádá stále nové a nové, v níž jen máloco vydrží několikeré opakování), a touze po pevných hodnotách, zajištění, stabilitě, zkrátka po trvalosti bezmála věčné. Třetina studentů, kteří odpovídali v průzkumu, by jistě chtěla naplno užívat možnosti, které se jim v tekutém svobodném světě nabízejí; chtěli by se nechat unášet divokostí a proměnami, ale zároveň se této svobody bojí, pokud přináší riziko nezajištěného a poněkud vratkého existenčního základu. Umíme být odvážní, ale jen když za tuto odvahu bude někdo vzadu ručit.
Sama otázka, zda se žilo lépe za komunistů, nebo dnes, je z hlediska této budoucnosti vlastně velmi nezajímavá. Ostatně jako každé hodnocení, kdy musíme říct, dobrý – špatný. V radikálním morálním schválení či odsouzení se totiž ztrácejí detaily a nuance, komplexita, která svědčí o proměnách života v běhu různých politických režimů a která jedině může pomoci v objevování budoucnosti. Otázka už přece dávno nestojí: totalita, nebo demokracie? Ale: jaká demokracie a k čemu?
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
