Působilo to téměř blasfemicky, neuctivě až výsměšně, když těsně před 70. výročím atentátu na Reinharda Heydricha vyšla poprvé česky vzpomínková kniha jeho ženy Liny – Můj život s Reinhardem. Manželka říšského protektora v ní vzpomíná na zlaté časy v Protektorátu Čechy a Morava, na to, jak se zde dobře žilo, nejen jí, ale i místním lidem, o něž se její manžel tolik zajímal. Lina Heydrichová na několika desítkách stran v podstatě rozvíjí větu, kterou později v roce 1979 zopakovala v rozhovoru pro Československou televizi: „Jsem i dnes ještě toho názoru, že úkol, který můj muž tehdy měl, byl ryze pozitivní a že se domníval, že pro Čechy dělal to nejlepší, co může.“
Víra a realita
První německé vydání těchto vzpomínek z roku 1976 ovšem nese jiný název: Můj život s válečným zločincem, což je zjevně úlitba německým poměrům, protože v roce 1976 by zřejmě titul bez tohoto vymezení nemohl vyjít. Byla v tom však i jistá ironie Heydrichovy ženy, která nikdy nepřestala věřit, že život pro nacionálněsocialistickou myšlenku byl životem správným, jak ostatně potvrdila i v citovaném interview pro ČST, kde hovoří o lidské a ženské stránce svého vztahu k nacistickému hnutí, které představoval i její muž: „Nacionální socialismus je dnes už jen politikum, ale na rozdíl od fašismu to byl světový názor, víra, které se nemohu ani dnes vzdát.“
Právě v napětí, v mezeře, v cíleném rozštěpení mezi soukromým životem (můj Reinhard…), kam patří i silné vnitřní přesvědčení (Weltanschauung; Glaube; víra a život pro ni), a historickou realitou nacistických zločinů (Kriegsverbrecher; válečný zločinec), které mají i v případě Lidic absolutní platnost, proniká do naší současnosti „banalita zla“, jež je od známých analýz Hannah Arendtové považována za počátek a příčinu nacistické destrukce lidského světa. Kniha Liny Heydrichové tak naopak přichází v dobrou chvíli jako připomínka, že „krásné lidské přesvědčení“, víra jinak „laskavého srdce“, může bez jakýchkoliv pohnutek svědomí pečlivě ničit a vraždit. A že i ti největší zločinci byli – bohužel se to někdy bojíme přiznat – pořád jenom lidé, kteří klidně byli dobrými otci, pozornými manžely a občas i docela milými společníky.
Dobrý kamarád Hitler
I Henry Picker, autor slavných Hovorů u stolu (Tischgespräche), zachycujících Hitlera v soukromých setkáních, neskrývá údiv a je „okouzlen a překvapen lidskostí, kterou Hitler projevoval ve svém nejužším kruhu, blahovolností, kterou prokazoval mladším, svou ochotou smát se. Hitler, muž bez rodiny a přátel, vystupoval v tomto kruhu jako dobrý kamarád…“ Zločinci jen výjimečně vystupují jako bestie, které už svou fyziognomií a neurvalým chováním naznačují, že bude lépe se jim vyhnout. „Proto platí,“ píše ve své analýze lidského zla nazvané Anatomie lidské destruktivity Erich Fromm, „že pokud si myslíme, že zlý člověk 'musí mít rohy', nerozpoznáme ho.“
Silné ženské vzpomínky na Heydricha 70 let po tragédii v Lidicích jsou vlastně nečekaně na místě. Připomínají totiž, že v dějinách obvykle nejčastěji vraždí jinak „slušní lidé“, kteří si ani zlý čin nepřipouštějí, neboť je předem vyviňuje jejich víra, úkol, který pro víru musí vykonat.
Nacionální socialismus vytvořil zabijáckou válečnou mašinérii na základě soukromé, vnitřní rezonance. Využil zvláštní, mystické chvění, kterým propojil „slušné lidi“ v efektivní (praktický, funkční, chladný) a efektní (vizuálně odpudivý a děsivý) vraždící stroj. Skrze čtení knih, jako je Můj život s Reinhardem, si opět můžeme sáhnout na to, jak se to mohlo stát, a přitom přemýšlet, zda a jak si můžeme dávat pozor, aby nějaká jiná víra nebyla něčeho podobně hrozného znovu schopna.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
