Poněkud komický útok-neútok na prezidenta Klause vyvolal dva přirozené druhy reakcí. První stupňuje komediální rozměr věci, vyčerpává recesistické podhoubí a ironický směr, který nabízela už použitá plastiková pistole. Soutěží se v zesměšňování Václava Klause, který k tomu, pravda, neomylně pomohl tím, že svou bolístku začal rozfoukávat a obratem obviňovat ostatní. A tak je majestát zesměšněn hned dvakrát: nejprve tím, že se na něj střílí plastikovou zbraní jen naoko, později se zesměšňuje sám, tím že se bere příliš vážně.
Druhý typ reakcí na prezidentovu vážnost navazuje: probírají se bezpečnostní díry, teroristické hrozby, nepřipravenost policie, což přirozeně vyvolává oprávněné požadavky po zlepšení výcviku, zesílení ochrany, policejnější policii.
Mantinely násilí
V mezeře mezi ironizováním (které jde vždy ze všeho nejlíp, i když nelze popřít, že zábava je to občas i velmi poučná) a přeháněním vážnosti zapadla mnohem podstatnější otázka, a tou je existence násilí v politice. Vyděsilo nás, že je násilí na hlavě státu přece jen teoreticky možné i v reptavé, ale poklidné, až lhostejné České republice? Anebo je děsivé zjištění, že násilí v ulicích na funkcionářích do politiky legitimně patří, jakkoliv vždy bude nelegální a zákonem potlačované?
Moderní politika, v jejímž centru stojí zastupitelský systém, reprezentující na základě volebního mandátu všeliké zájmy společnosti, vychází z potřeby vytěsňovat či transformovat násilí. Politický systém je pokusem, jak násilí dostat to rozumných mantinelů, jak ho zkrotit v symbolické hře v parlamentních „mluvírnách“ celého světa. Násilí nemá meze, a proto je destruktivní, pokud ho ale zvládneme pravidly (politického systému, právními, ekonomickými, ale třeba i sportovními), může být tvořivé.
Monopol na skutečné, fyzické násilí má v takovém světě policie, tedy ten, kdo násilí reguluje, kdo dohlíží na to, zda je dostatečně vytěsňováno ze společenské hry, případně, zda je tato hra na svět bez násilí dostatečně chráněna.
Vytěsnění násilí z politiky vede snadno k tomu, že z politiky mizí i tělesnost coby nutná součást našich denních životů. Taková politika jako by byla disciplínou, v níž se provádějí ryze technická opatření, která nemají přímý tělesný dopad. Politika, čistá laboratorní práce, nezašpiněná tělem (ve smyslu masa, flesh, ale i těla jako tělesa, body).
Nevymýtitelnost tělesnosti
Ale i „homo politicus“ je jen racionální zvíře, animal rationale. Tělo nikdy nemizí. Říkáme-li přece v přirozeném jazyce, že „se zvýšení DPH dotkne nejchudších, ale i středních vrstev“, nejde o vyjádření obrazné, nýbrž doslovné. Politika se nás dotýká, je tělesná, vyvolává pohyb, ale také odpor, a proto také nikdy nelze vyloučit, že se tato tělesnost do politiky vrátí, nejčastěji právě v podobě tělesného násilí v ulicích. Patří sem i chrastavský „atentát na prezidenta“, i když byl vykonán neškodnou pistolkou.
Není to otevřená podpora násilí ani výzva, aby se v podobných útocích pokračovalo třeba i ostřejší zbraní (kacířská otázka: Jak jinak se z hlediska násilí potvrzuje hodnota majestátu?). Je to jen nutné přitakání tomu, že násilí z politiky nevymýtíme a že se do ní bude vracet s tím větší měrou, s jakou politická rozhodnutí budou pronikat nejen do těl jednotlivých občanů, ale i do těla společnosti (social body).
Až se tedy do sytosti, vlastně docela oprávněně a očistně vysmějeme hlavě státu a detailně probereme nutnost důraznějších bezpečnostních opatření či většího krytí ústavních činitelů, měla by zbýt chvilka i na úvahu, zda by přijetí teze o nevymýtitelnosti tělesnosti a násilí z politiky nemohla radikálně změnit celou politiku. Řekne se: legrační a neškodná plastiková pistolka, ale kolik užitečné práce už dokázala a možná ještě dokáže udělat.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
