Podstatou politiky je souboj idejí, přesněji bitva o ideje, o to, která z nich je správná (a tak trochu také věčná; trvalá, stálá platnost je součástí konceptu správnosti), soudí prezident Václav Klaus. Jeho dlouhodobý spolupracovník Petr Hájek v dokumentu Apoleny Rychlíkové Hájek na zámku, Petr v podzámčí dokonce tvrdí, že politika je soubojem světla a temnoty, který ovšem musí světlo vyhrát, neboť se mu to v dějinách díky Ježíši už jednou podařilo. Kde ale tento souboj jak z Hvězdných válek probíhá? Kde je ono bojiště, na němž ideje ve jménu světla a temnoty šermují, aby strhly běh dějin na svou stranu?
Fašismus ideové správnosti
Hledat odpověď na filmovém festivalu se zdá být odtažité, ale kdo se letos v Karlových Varech prošel kiny, mohl snadno zjistit, že o světě, o jeho prosvícenosti či zatemnění, se nerozhoduje na imaginárních velkých bitevních polích politiky, nýbrž na mikroúrovních, kde se ideje ze slov stávají realitou, bolí a zarývají se do konkrétního těla, konkrétní duše. Tady probíhá první linie boje, na níž se masy tak snadno přimykají ke správným idejím, dokonce se „stávají ideou“, vytvářejíce tím pevné bloky fašistických tkání, zatímco skuteční, bezejmenní hrdinové na vlastním těle předvádějí, jak ničivý a rozkladný tento „fašismus ideové správnosti“ umí být.
Ve filmu Hon Thomase Vinterberga útočí předsudek správné morálky. Postupně likviduje hlavního hrdinu Lucase nepřesvědčivě obviněného ze sexuálního zneužívání. Zfašizovaná masa slušných lidí (dějiny se stále opakují), kteří s vědomím příslušnosti k očišťujícímu světlu pravdy odsuzují bez tribunálu, bez potřeby setkat se s činem, je tím, co brání spravedlivému morálnímu soudu. Jenže morální soud, ukazuje film, vzniká vždy mimoběžně s vylučovací linií světlo-tma, už proto, že je k němu potřeba minimální empatie, tedy dotyk se souzeným, v němž se „my“ alespoň na dobu rozhodování měníme v „něj“. Morální soud je ryze originální a osobní, vlastně až intersubjektivní výkon, tedy pravý opak fašizujících tendencí, kde akt soudu vykonává už prostá identifikace s idejí nebo aplikace vnějšího pravidla.
Citový import/export
Film Ráj: Láska Ulricha Seidla zase předvádí fašismus peněz, který se dožaduje vlády na poli, jež mu z principu nepřísluší. Stárnoucí rakouské turistky si za své peníze kupují v Keni poslušnost a podřízení nádenních milenců. Do říše lásky a citů ale nevstoupí, neboť i vykořisťovaní prostituti znají logiku trhu a umí z obchodu vytěžit své. Jeden zneužívá druhého, bohatý sever chudý jih a naopak.
Na plátně se hromadí trapnost a beznaděj světa, v němž mezilidské vztahy tvoří mechanismus peněz. Láska je zboží jako každé jiné, výměna služeb, citový „Import/Export“ (jak se jmenoval předchozí Seidlův film).
I pokus o morální čin, v tomto případě o očištění citu (hlavní hrdinka Teresa nejdříve nechce sex za peníze, proto na chvíli uvěří, že se do ní její africký milenec – později vykořisťovatel – opravdu zamiloval), dopadne špatně a snadno ztroskotá na síle fašismu peněz. Vystoupit z něj téměř nelze, přijmeme-li však samozřejmou správnost této směnné ideje, zůstává sice uklidňující iluze o snadné možnosti Ráje, v něm ale nenajdeme často víc než zoufalé hledání, citovou prázdnotu, nechutnost a zmar.
Seidl je systematicky krutý: Nechává svou sexuální turistku totálně ztroskotat a lidsky zničit. V jejím závěrečném pláči ale zůstává podobná naděje jako v Honu: ještě pořád existují lidé, kteří se (marně) snaží vymknout totalitnímu spolčení světla a tmy. A kteří krásně svítí, i když to vypadá, že ve skutečnosti zhasínají, tak jako svět kolem nás.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
