Projev Petra Nečase na strojírenském veletrhu v Brně čítá třicet odstavců, přičiněním pana premiéra si z něj ovšem historie bude pamatovat toliko tři. V nich se předseda vlády rozčiluje nad nevhodnými politickými módami, jako je „pussyriotismus“ a „dalajlamismus“, které škodí českému exportu na širou Rus a do ještě širší Číny.
-ismová karikatura
Premiérův výpad je politicky nezajímavý, protože, jak potvrzují sami vývozci, má na český export asi takový vliv jako kritika postupu ruských úřadů proti punkovým rebelkám z Pussy Riot nebo veřejná podpora dalajlamy.
Světový obchod řídí jiná logika, jak ostatně naznačuje i dalších šestadvacet odstavců premiérova projevu o potřebě podpory tržních mechanismů netržními prostředky státními, což je sice v rozporu s jinak puristickými názory „autentické pravice“ na české politické scéně, leč nešť.
Nečasova slova o „zabraňování nevhodné podpory“ a „adorování módních teorií“ jsou neskonale důležitější a zajímavější z pohledu českého politického myšlení vůbec. Samozřejmě že nejvíce zaráží míra kontaminace premiérovy rétoriky proslulým stylem prezidenta. Není to ovšem podobnost vnější, nejde o využití formy ke konkrétnímu politickému účelu, nýbrž podobnost vnitřní, odrážející jistý světonázor či postoj ke světu, který silně ovlivňuje českou politiku posledních dvacet let. A jak je vidět právě na příkladu Petra Nečase (který je tu jen částí za větší a vlivnější celek), politika relativně mladého, bude mít silný vliv i do budoucna.
Strukturálně jde o totožný sofistický postup jako u prezidenta: z určitého názoru, který ze záměrně zamlčených důvodů momentálně dominuje, se příponou „-ismus“ vytvoří karikatura nebezpečné obludy, která odporuje zdravému čili kupeckému rozumu. Řečník si prostě vymyslí koncept módní, ideologické teorie, který existuje toliko v jeho hlavě, a na něm pak předvede pragmatickou nadřazenost vlastního postoje. Tímto způsobem lze směšně ideologizovat všechno, kromě vlastního názoru, který tím získává jistou nadřazenost, neboť se jako „lidsky přirozený“ vymyká travestickému „ismusování“. Vyjadřuje to nevyspělost myšlení: jen více či méně dětinský myslitel potřebuje k potvrzení svého názoru předchozí zesměšnění druhých, aniž by přijal riziko, že i on může být přinejmenším stejně směšný. Diskuse je v tomto prostředí nemožná, protože nevzniká nic, co by diskutující mohlo spojit a jak by se pak sebe mohli dotknout.
Jednotná ideologie pro všechny
Ještě podivnější než „ismustická infantilizace“ českého politického myšlení je premiérův výklad dějin, politologické hodnocení systému, který by v Tibetu nastolila dalajlamova vláda a který by nebyl svobodný a demokratický. „Je to vzývání režimu vlády, který by pravděpodobně neměl demokratický charakter, který by měl polofeudální teokratický charakter se silnými autoritativními prvky.“
Premiér chápe demokracii jako nejvyšší stadium politického vývoje, jako konec politických dějin, k němuž jako lidstvo směřujeme. Zcela přitom přehlíží duchovní, lamaistickou tradici, odlišné, neevropské dějiny a jiné pojetí osobní svobody, dělá tedy to, co u jiných kultur – Rusko, Čína – naopak kvůli ohledům na obchod vyžaduje. Řekl by něco takového, kdyby Tibet byl potenciální trh se stamiliony lidí? A je čínské autoritářství lepší, není-li feudální a teokratické, ale moderně průmyslové a sekulární?
Premiérova filozofie dějin je zmatená a výběrová zjevně proto, že v jejím centru není kultura, nýbrž byznys. Dělá tedy přesně to, co dobrý vývozce, k nimž předseda vlády v Brně mluvil především, nikdy neudělá: vytváří z vlastního obchodu jednotnou ideologii pro všechny.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
