Čas od času proběhne debata o komunistické straně. Tedy o tom, jak si stojí v politické soutěži či proč už dávno nebyla zakázána, případně si někdo povzdechne, jak v dobách, kdy měla v ústavě zaneseno, že je jedinou vládnoucí a že bez její vůle se, s odpuštěním, ani neupšoukneme, bylo lépe. Ona poslední kategorie lidí, neustále vzdychajících po starých časech, je tlupa, jejíž duševní obzor se příliš nevzdaluje od rozhledu otroků či otrokářů, podle toho, jakou pozici v minulém režimu zaujímali. Buď totiž v sobě mají skrytu touhu zotročovat, nebo za mísu šošovice otročit. Ostatně by se od nich měla zásadně distancovat i současná komunistická strana, neboť ta o sobě neustále prohlašuje, že je jiná, lepší, než ta bývalá komunistická partaj. Ctí prý demokratické principy. Věřme jí to, byť s demokracií v tomto bodě buďme opatrní. Mohou existovat případy demokracie, v níž se moc i občanstvo chovají ke svobodě velmi nunvářsky. A lze věřit funkcionářům KSČM, kteří před rokem 1989 přísahali na čtvrtý článek ústavy o vedoucí úloze strany a na Poučení z krizového vývoje, které bylo jednoznačným kolaborantským souhlasem s ozbrojenou agresí vůči vlasti a s její skrytou okupací, že to myslí se svobodou tak docela vážně?!
Nedávno ovšem médii proletěla zpráva, že této straně, o níž většina normálních (ve smyslu sociálním i psychologickém) lidí před dvaceti lety předpokládala, že je odsouzena k pomalému vymírání, byť dnes opravdu ztrácí politickou pozici a více méně i pomaloučku polehoučku po troškách i voliče, neubývá členů. Že do ní dokonce vstupují mladí lidé. Traduje se sice bonmot, že „kdo nebyl ve dvaceti komunistou, nemá srdce, kdo jím zůstal po třicítce, nemá rozum“, ovšem to bylo v dobách, kdy svět nebyl obeznámen s (ne)způsoby vládnutí vítězných komunistických stran. Komunismus jako způsob politiky a užití moci byl popřen učením samotných marx-leninských klasiků a vykladačů. Ti přece zdůrazňovali na jednom z prvních míst svých příručkových biblí, že rozhodujícím kritériem světového dění je společenská praxe. A ať byl do praxe tohoto „zeleného stromu života“ vnesen „vědecký světový názor“ jakkoli a kamkoli, vždycky zbankrotoval. Ekonomicky, politicky, morálně. Zůstali za ním mrtví, uvěznění a množina tvorů se zlomenou páteří. Nabídne-li mi někdo opačný případ společenství, které delší historickou dobu bezproblémově a beze ztrát na lidských životech, svobodě a majetku funguje na principech „vědeckého komunismu“ či ho úspěšně buduje, má u mě panáka staré irské whisky. Prý tomu tak bylo nějaký čas v ráji, ale tam jsem nebyl a nakonec, jak známo, to taky krachlo.
Proto mi nejde na rozum, co vlastně pohledávají mladí lidé ve straně, navazující na ideologii, která tak halasně zkrachovala. Že by v ní hledali rudimenty oné touhy po spravedlnosti a lidskosti, skrze níž se komunistická myšlenka stala před desítkami let vcelku pochopitelně přitažlivou pro mnohé? Na zeměkouli, zdecimované během sta let světovou hospodářskou krizí a dvěma stejně globálními válkami, mohlo si hodně zubožených a snílků myslet, že komunismus je skutečně ona hvězda, za níž je dobré z téměř konce světa vykročit směrem ku spasení. Tento chiliasmus je ovšem při dnešním poznání historie nesmyslný. Vždyť k oněm běsům (krizi a válkám) dvacátého století nutno přičíst ještě další: bolševickou revoluci v Rusku a její neskrupulózní šíření do značné části světa, mnohdy hraničí s násilnou okupací. Navíc role SSSR na počátku druhé válečné katastrofy je při vší úctě k všem jeho pozdějším padlým velmi problematická. Vzhledem k tomu, že svoboda je pro mladé lidi hodnotou poměrně značnou, udivuje, že toto závaží nepřikládají noví členové KSČM na misku vah při svém rozhodování. Je ovšem pravda, že po jisté době života ve svobodě pokládáme její existenci za samozřejmou. Dalo by se tedy v počínání nastávajících komunistů vystopovat hledání sociální spravedlnosti. Je to vcelku srozumitelné v době, která je plná afér žraločích zbohatlíků a s nimi kooperujících politiků, v časech, kdy existenční a mnohdy i existenciální jistoty jsou rozkolísány. Ovšem opět nahlédnutím do historie komunistických mocenských praxí zjistíme, že ony „jejich“ sociální jistoty byly ve skutečnosti nivelizací života drtivé většiny, v čemž čněly ostrůvky procovských (se zvláštními příděly, obchody a možnostmi) vyvolených (nikoliv zvolených, alespoň ne v přirozeném smyslu toho slova) příslušníků nadřazené společenské skupiny. Drobty od stolu vládnoucí kasty pak mohli hltat její lokajové, donašeči a pacholci
Dalším vysvětlením může být úcta mladých ke starým v komunistických rodinách. Cti otce svého, matku svou a uhlířskou víru, kterou oni měli! Sotva svým dětem vysvětlí normalizační soudruzi, že v jejich případě už dávno o žádnou víru a tužbu po spravedlnosti a lepším světě nešlo. Jen a jen o kariéru a o kousek žvance a výhod, které je posunovaly nad „obyčejné“ nestraníky. Stranická legitimace činila z nich začasté jakési nadlidi s mnohem většími právy. Říkalo se té knížce nejen „rudá“, ale také „živnostenská“. Jestli se mladí komunističtí kandidáti hlásí k této pokrokové tradici… jejich věc.
A pak je tu další možnost: kariérní místa v ostatních stranách jsou vyprodaná. „U komunistů“ je velká šance. Funkcionářská obec stárne, tajemnická místa se válejí na chodníku ulice Politických vězňů. Pravda, jak už řečeno, velké možnosti pro nástup do nejvyšších pater politiky v současné konstelaci nehrozí. Ale praktický člověk si řekne: když zatím neprší, tak ať alespoň kape. A třeba někteří v koutku duše doufají, že se ještě objeví nějaká ta předehra k „poslední bitvě“ pod rudým praporem. Nebo že nás časem budou okupovat Číňané, jejichž systém umně poslepovaný z komunistických metod a nejbrutálnějšího druhu kapitalistické ekonomiky přináší historicky a internacionálně nejdokonalejší model vykořisťování mas a bezuzdné moci vládnoucí oligarchie. To by se potom těm nejméně skrupulózním dařilo!
To je ovšem vize orwelovského zániku svobodomyslnosti nebo až biblické apokalypsy, podle toho, jaký je váš světonázor. A nechce se věřit, že by takovou představu mohli mladí lidé jakéhokoliv filozofického, ideologického a politologického náhledu na svět pokládat za své východisko. Proto chci raději doufat, že ti, o nichž byla výše řeč, jsou čistí a naivní lidé, kteří v srdci věří pošetilé a neuskutečnitelné myšlence, že komunistická revoluce, jejímiž se stávají „novými bojovníky“ (když ti všichni staří na rozdíl od slov z textu prastaré internacionální hymny nepadli, ale žijí z velmi slušných rent) přinese světu konečně blahobyt, spravedlnost a mír. A že oni by to dokázali už bez poprav, zavírání a okrádání. Blahoslavení…
