Dnes před 69 lety se po mnichovských událostech vzdal svého úřadu prezident dr. Edvard Beneš, aniž v něm strávil byť i jen polovinu doby vymezené československou ústavou z roku 1920. Nebyla to u nás první prezidentská abdikace. Po nerozumné čtvrté volbě těžce nemocného Tomáše Garrigua Masaryka 14. května 1934 trvalo jen 19 měsíců a i on se musel ze zdravotních důvodů svého úřadu vzdát, přičemž už si dokázal ulevit jen v angličtině, která mu po mozkových mrtvicích šla ze všech jazyků nejlépe: „So, I am free, fine.“
Jeho nástupce Edvard Beneš abdikoval dokonce dvakrát, po katastrofě mnichovské pak ještě i po katastrofě únorové, to však, bohužel, dost opožděně, tedy až 7. června 1948, kdy odmítl podepsat novou komunistickou ústavu. I tak ovšem on, puncovaný demokrat,zůstal více než čtvrt roku prezidentem totalitního státu.
A tak mě napadla zvláštní myšlenka: existoval vůbec nějaký československý nebo český prezident, který aspoň jednou neodešel ze svého úřadu předčasně a nepřirozenou cestou, tedy nezemřel v úřadě, neskončil nějak podivně před vypršením svého mandátu nebo aspoň jednou předčasně neabdikoval? K mému překvapení mi vyšel jen jediný, ten současný. Jenže u něho zatím neskončilo ani první prezidentské období a bude-li zvolen, nikdo neví, co všechno se může za dalších pět let přihodit, čímž nechceme přivolávat cokoliv zlého.
U prezidentů bývalých je však už definitivně historicky jasno. Po první Benešově abdikaci byl v chmurných dobách tak zvané druhé republiky zvolen 30. listopadu 1938 dr. Emil Hácha a byl by měl normálně podle ústavy setrvat ve svém úřadě sedm roků, tedy až do listopadu 1945. Jenže to už bylo po německé okupaci, kterou Hácha 15. března 1939 prý jen sám za svou osobu, jak často zdůrazňoval, Hitlerovi podepsal, a také po druhé světové válce, kdy těsně po jejím konci 27. června 1945 potupně zemřel v pankrácké věznici. Lze jen dost těžko určit, kdy prezidentem být přestal. Nejspíš asi onoho 15. března 1939 při rozpadu zmrzačeného Československa, i když Němci mu ponechávali až do konce války titul tak zvaného státního prezidenta Protektorátu Čechy a Morava.
Edvard Beneš byl právoplatně podruhé zvolen až 19. června 1946 a v tomto vskutku plnoprávném prezidentství osvobozeného Československa, ovšem bez Podkarpatské Rusi a v podivném okleštěném politickém svazku Národní fronty, vydržel v úřadě opět jen necelé dva roky.
Ani jeho komunistický následník Klement Gottwald nemohl být zvolen dvakrát, protože zemřel ještě před uplynutím prvního termínu 14. března 1953. Podobně jeho nástupce Antonín Zápotocký zemřel také předčasně 13. listopadu 1957, teď už to brzy bude padesát let.
Antonín Novotný vydržel v prezidentském úřadu déle, více než deset let, ale i tak nakonec skončil předčasnou abdikací 22. března 1968, smeten tak zvaným pražským jarem nejdříve jako první tajemník komunistické strany a pak i jako prezident republiky. A přišel Ludvík Svoboda, zvolený v nadšené atmosféře onoho pražského jara 30. března 1968. Z představitele boje za svobodu se však svým neslavným chováním při sovětské okupaci a podepsáním moskevských protokolů stal představitelem neblahé normalizace. Pro velmi špatný zdravotní stav už od dubna 1974 prezidentský úřad fakticky nevykonával. Abdikovat však odmítal a tak byl nakonec z funkce odstaven na základě zvláštního zákona z 29. května 1975. To tedy byl obzvláště unikátní prezidentský konec. A ještě téhož dne byl za prezidenta zvolen Gustáv Husák, jedna z nejtemnějších postav československé historie. Vydržel v úřadě dlouho, více než čtrnáct let. Ale ani on předčasné abdikaci nakonec neušel, i když kupodivu o tři týdny v prezidentském úřadě přežil 17. listopad 1989 a rezignoval teprve poté, když 10. prosince najmenoval tak zvanou vládu národního porozumění v čele se svým bývalým ministrem Mariánem Čalfou.
Nastala svoboda, kdy na Pražském hradě úřadoval Václav Havel téměř tak dlouho jako před ním právě Gustáv Husák. Ale ani on se jedné své abdikace neuvaroval. Když totiž slovenští poslanci zmařili jeho znovuzvolení v prezidentských volbách 3. července 1992, rezignoval dva týdny poté na úřad prezidenta Československé federativní republiky pro zbytek funkčního období končícího v říjnu toho roku. Až do svého zvolení prvním prezidentem České republiky 26. ledna 1993 Václav Havel půl roku na Hradě nebyl a valnou část této doby zastával funkci prezidenta poslední československý premiér Jan Stráský.
Jak je z tohoto historického přehledu patrné, žádný z dosavadních československých i českých prezidentů si nikdy nemohl být jistý, zdali všechna svá funkční období dokončí. Uvážíme-li, kolik úsilí mnozí z nich vynaložili, aby se do této funkce dostali či aby se v ní co nejdéle udrželi, pak se nám při tomto zpětném pohledu zdá, že nebylo vždy o co stát. Možná, že by to mohlo být jistým poučením i pro období, které právě teď prožíváme.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
