Až se dějiny zeptají, co my, co po nás zbude, leckterý povrchní pozorovatel českého politického a společenského dění jistě bolestínsky zanaříká, že nic, že jsme k ničemu, že jsme se dokázali jen hádat a nic jsme nevytvořili. Ano, z pohledu politické vřavy a mediálního běsnění všedního dne by to tak opravdu mohlo vypadat.
Ale pravda to není!
Naštěstí. Vše totiž záleží na úhlu pohledu, na tom, jak se sami chceme vidět. A my tak milujeme sebemrskačský nářek a sebepohrdání, že je nám nejbližší vidět se jako lemplové, vyčuráni a lenoši! Znám to, protože to, jako správný Čech, taky občas mívám, taky tomu občas (a rád) propadám.
Ale dovolte mi, abych dnes, vám i sobě, nabídl jiný úhel pohledu. Jen v Praze za posledních dvacet let proběhl neuvěřitelný a obdivuhodný stavební boom. Jen si vezměte všechna ta hloupě přezíraná a odsuzovaná nákupní centra, která každý z nás občas rád použije, která vyrostla okolo Prahy! Nemusím tam jít nakupovat, stačí se prostě jen procházet, občas se posadit a dívat na lidi. To miluji, pozorovat rodinky a zamilované páry a holky s klukama i bez.
Anebo ta obrovská bytová výstavba v Praze a okolí. Nejen velké městské domy, ale i nekonečné množství domků v satelitech kolem Prahy a prakticky kolem každého většího města. A před domkem dvě zaparkovaná auta. Vím, že je to problematické, ale je to taky úžasné!
A pak je tu sice pomalé, ale přece jen zvolna postupující budování silničních okruhů kolem Prahy – jeden vnitřní a jeden vnější. K tomu vnitřnímu patří s Prahou už zcela srostlý Strahovský tunel (to bylo polemik při jeho stavbě) a stavba, o níž chci hlavně psát, protože si myslím, že to je to, co po nás zbude – největší soustava silničních tunelů pod českou metropolí jménem Blanka.
Když půjde všechno dobře, tak v dubnu 2014, čili za pouhých osm měsíců, se otevře tento tunel tunelů – a teď to nemyslím ironicky, teď to myslím obdivně. Protože koho bude za sto let zajímat, že se stavba z původních 24 miliard prodražila na 36 miliard? Nikoho.
Stejně jako stojíme v úžasu před egyptskými pyramidami a nezajímá nás, o kolik se jejich stavba prodražila (a asi se to ani neví), stejně tak budou naši potomci stát v údivu nad nejdelším městským tunelovým komplexem v Evropě a budou si o nás myslet, jací jsme byli kabrňáci, že jsme něco takového dokázali postavit.
A my opravdu jsme kabrňáci!
Jen se to u nás nesmí, nehodí, říkat. Tak se to naučme! Protože fakticky si velká většina z nás žije velmi dobře. Jak jsem zaslechl v jedné rozhlasové besedě - u nás i bezdomovci trpí obezitou. A máme-li se dobře a daří-li se nám i v době očividné krize, dobře, budeme se muset (já vím jak neradi, jak nám to křiví ústa) naučit se pochválit, ba i pochlubit se. A že se říká, že samochvála smrdí? A co když to kdysi vyřkl nějaký zamindrákovaný truhlík a my to po něm bezmyšlenkovitě opakujeme a otravujeme si tím život?
To MY jsme dali 36 miliard korun na tuhle obrovskou, úctyhodnou dopravní stavbu! To MY jsme borci, šampióni, frajeři a machři. My a všichni ti, co ten šest kilometrů dlouhý tunelový komplex, za nekonečných útrap a překážek, postavili.
A to je moje poslední přání: v Americe jsem viděl u každé větší stavby memoriál stavitelů. Je tam kapitalismus jako řemen, ale taky úcta a obdiv (nejen formální) k lidem, kteří dokázali něco vytvořit. Ten muž na fotografii, to není žádný konkrétní dělník, to je socha – pocta všem těm lidem práce, kteří stavěli jednu z největších přehrad světa - Hoover Dam.
Byl bych rád, kdyby i u naší Blanky vznikl (třeba i později) památník těm, kteří tuto stavbu vymysleli, vyprojektovali, řídili, zásobovali, vybagrovali, vystříleli, vybetonovali, obložili a vyasfaltovali. Je to gigantická organizační práce a máme se opravdu čím chlubit a na co vzpomínat. Žili jsme a žijeme ve velké době!
Takže, až se nás dějiny zeptají, co po nás zbude, myslím, že jim budeme moci za osm měsíců s klidem říct, že jsme postavili největší soustavu tunelů pod městem s krásným dívčím jménem Blanka.
