Bedřich Ludvík

Lidé se bojí Alzheimerovy nemoci jako čert kříže. Bojí se jí, aniž s ní mají konkrétní zkušenost. Já s ní konkrétní zkušenost mám a říkám – nebojte se! Možná tomu nebudete věřit, ale i na Alzheimerově chorobě se dá najít něco užitečného. Jde ovšem o to, nemít předsudky, nebýt dopředu stažený hrůzou, nebýt indoktrinovaný sdělovacími prostředky či zaručeným vyprávěním známých, kterým jiní známí řekli, jakou zkušenost udělali jejich známí.

Soud nechal veřejně přehrát dva roky staré odposlechy mezi bývalým předsedou vlády a někdejší šéfkou jeho sekretariátu a mně vytanulo okamžitě na mysl to omšelé přísloví v nadpisu.

Umřel mi táta. Byl inženýr a technik a všechno měl promyšlený. I to své umírání. Ještě v pátek jsme se byli projet jeho autem. Jel rychle, užíval si to. Další pátek už nevstal z postele. V pondělí jsme ho museli dát do hospice a v úterý, 22. dubna, tam v noci zemřel. Pouhý týden trvalo to jeho umírání.

O Itálii se teď hodně mluví, uprchlíci a tak. Zrovna jsem se z Itálie vrátil. Byli jsme v Neapoli, na Vesuvu, v Pompejích, v Římě – taková klasika za 7000 korun autobusem, kterou zcestoval snad každý.

Následující řádky nejsou pro každého. Během jejich četby dostanete možnost nahlédnout do nejhlubšího podvědomí české technické inteligence. A budete otřeseni. Protože důvody nezprovoznění našeho nejdelšího tunelu s krásným dívčím jménem Blanka, jsou tragicky lidské.  Až je pochopíte, rozpláčete se. Tak tedy…

A je to tady. Blog číslo 101. Kdysi jsem si řekl, že až napíšu 100 textů na svůj blog na portálu ČT24, tak je vydám knižně. Uplynulo čtyři a půl roku a stý blog je na světě. Správně bych tedy měl nechat psaní a věnovat se knize. Ale kdo by stál o knihu blogů? To už bych mohl vydat i knihu esemesek!

Mám rád žánr, kterému se říká “fiction“. Lidově řečeno “co by, kdyby“. Autor v něm vypráví přesně ten příběh, který politici odmítají vyprávět - co by se stalo, kdyby… Prý nemají křišťálovou kouli, aby mohli věštit. Politici se ze zásady bojí, “mlžení“ mají v popisu práce.

Teprve pár týdnů se píše letopočet 2015 a podívejme se, co se za tu dobu už stalo: Na prezidentova kancléře „prasklo“, že koupil ruinu za 5 miliónů, v Paříži islámští teroristické zabili sedmnáct lidí. Německo oznámilo vyrovnaný rozpočet za rok 2014 a česká koruna padá a padá. Paříží prošla milionová demonstrace proti islámskému terorismu a podle prognózy společnosti Deloitte Slovensko hospodářsky předběhlo Česko. K tomu ropa ztratila snad 60 % původní ceny a za oknem leden vypadá jak březen.

Objevil jsem to docela nedávno. Hledal jsem v mobilu nějakou vhodnou fotografii na PF 2015 a uviděl jsem, že u každé fotky je napsáno nejen datum, ale i čas jejího vyfocení. Procházel jsem fotkami, až jsem se dostal k první fotografii roku 2014. Byla pořízena 22. ledna 2014 v 17:50 a jsem na ní s dnes už bývalým primátorem města Prahy Hudečkem.

Když jsem s Viktorem Preissem v roce 2007 vystupoval do pražských věží, abych natočil seriál Praha, město věží, naše cesta pokaždé končila na samé špičce, v místech, odkud na město shlíží už jen pozlacené baňaté koule s odkazy našich předků. Tady je malá vzpomínka.

Miluji malé drobné zprávy v tisku. Jejich krása spočívá v tom, že jsou zastrčené a vy nutně nabudete dojmu, že jste jediný, kdo na ně přišel, přečetl si je a zařídil se podle nich. Jinak si jich nikdo nevšiml, neví o nich a nezařídí se podle nich. Krása malých drobných zpráv pramení z pocitu intelektuální převahy, kterou vám dávají. Jste jediný informovaný a tudíž jediný vědoucí.

Rád čtu u snídaně noviny. Kdysi to byla Mladá fronta, později Lidové noviny, dnes E15. Možná ten deník ve formátu A4 málo kdo zná, tak ho ve stručnosti představím. Je to ekonomický deník. Ve volném prodeji stojí 10,- Kč, ale ráno ho dostanete v metru zadarmo. Jsou to poslední papírové noviny, které čtu. Všechny ostatní noviny už čtu jen na iPadu.

Už dávno jsem si všiml, že se lidé dělí, založením a rodinnou výchovou, na tradicionalisty a modernisty. Já jsem modernista. Můj kamarád, výtvarník, spisovatel a dobrý člověk, Martin Patřičný, je tradicionalista. Máme tak mezi sebou letitý, roztomilý spor, který nás oba oblažuje a rozvíjí. A to mě baví. Baví mě, modernistu, jak toho tradicionalistu, tím sporem, modernizuji a rozvíjím. Dokonce do té míry, že poslední knihu, kterou vydal, jmenovala se Patřičná čítanka, vydal s pomocí velmi moderního nástroje – crowdfundingu. Natočil jsem mu k tomu hezké video a Martin na knihu během měsíce vybral potřebných 60 000 korun. Ač tradicionalista, použil tu nejmodernější metodu. Něco takového jsem já, modernista, ještě nikdy nepoužil!

Ačkoliv u nás je léto, prázdniny, koupání a klid, není tomu tak všude ve světě. Na východní Ukrajině se bojuje (vedle stovek mrtvých vojáků i 300 naprosto nevinných Evropanů ze sestřeleného letadla), v Sýrii se bojuje (za tři roky občanské války prý 120 000 mrtvých), v Izraeli se bojuje (od výpadu do Gazy už se blíží počet obětí půl druhé tisícovce), standardně se bojuje v Afghánistánu (za těch třicet let nepočítaně mrtvých, z toho za poslední dobu i 5 padlých českých vojáků).

To tak někoho dnes a denně potkáváte u výtahu nebo ve výtahu nebo před domem, někdy s nim prohodíte pár slov, jindy jen krátce pozdravíte a pak na domovní nástěnce visí parte se jménem vašeho souseda. Náš soused se jmenoval Ilja. Příjmení nenapíšu s ohledem na pozůstalé - měl prý dva syny, ty my ale nikdy neviděli.

To víte, že jsem přemýšlel, proč mě to tak táhne do New Yorku. Připadá mi to až trapné. Jiní jezdí na dovolenou k moři, já do města - dokonce jednoho z největších na světě. Nikdy jsem nebyl v Berlíně, nikdy jsem nebyl v Krakově ani v Linci nebo v Lipsku, zato v New Yorku jsem už potřetí! Proč? To jsem takový blbec, že mi nestačí Zakyntos nebo Kréta?

Napadlo vás to? Mě až docela nedávno. Až docela nedávno mi došlo, že jsme v tom sami. Ti, kteří aktivně a na vlastní kůži usilovali o změnu režimu, ti už mezi námi nejsou. Poslední disident ve vládě byl Alexandr Vondra a kde je mu konec? Václav Havel šel do střetu s režimem vlastním tělem a na vlastní nebezpečí. Nic takové jeho následníci, Václav Klaus a Miloš Zeman, nepodstoupili.

Ten princip je stále stejný – znenadání procitne nějaká menšina a dožaduje se svého státu. Nejlépe, když je to menšina sousedního státu a ten sousední stát považuje za povinnost ochránit svou menšinu za hranicemi. Státník sousedního státu na tom nažene politické body. Československá republika by mohla vyprávět, Hitler zachraňoval německou menšinu na území Československa a skončilo to II. světovou válkou. Stát se nebránil a okamžitě se začal sypat pod rukama. Ozvala se slovenská menšina a hned tu byl Slovenský stát. Nakonec zbyl neživotný útvar protektorát Čechy a Morava.

Amerika, a Newyorčané zejména, milují modernost. Mají tady dokonce celá muzea modernosti, jako je MOMA. Na ulici potkáváte tisíce telefonujících lidí. Hodně z nich má hands free, takže jdou a mluví a vypadají jako blázni. Hodně lidí tu točí a fotí na iPady. Wi-Fi síť je kdekoliv ve veřejném prostoru takřka povinná. V obchodě s oděvy jdou ženy vybírat hadříky a muže usadí na sedačky k zabudovaným iPadům. Obchodník ví, že tahle investice se mu vyplatí - muži budou spokojeně vydělávat peníze po síti a ženy spokojeně utrácet jejich právě vydělané peníze.

Tentokrát nás Amerika nechtěla. Nejen že jsme museli udělat čtyři oblety, než letiště JFK povolilo přistání, a když jsme vystáli gigantickou frontu na imigračního úředníka, tak jsme se rozdělili. Já jsem šel doleva, moje partnerka Eva doprava, byl malér… Prošel jsem během několika vteřin a ještě pohovořil česky s drobným mladým polským imigračním úředníkem. Ale Eva narazila na zavalitého staršího pána, který ji odvedl na zvláštní oddělení, kde byli jen velmi podezřele vyhlížející arabští či asijští „turisté“.

Sedím na letišti v Helsinkách a čekám na letadlo do New Yorku, kolem mě další Evropané. Někteří mluví finsky, někteří anglicky. Mám za sebou snídani v letištním hotelu a před sebou sedmihodinový let proti času. Vyletíme ve 14:00 finského času a přistaneme v 15:00 newyorského času. A protože mezi finským a merickým časem je sedmihodinový posun, budeme ve vzduchu osm hodin, ale zestárneme jen o hodinu. Albert Einstein by se pousmál, ale já jsem z toho rochu vykolejený - proč je všechno tak relativní?

Když všechno běží dobře, ozývá se z nádrže ve svahu za chatou pravidelné zurčení vody. To k nám z hlubin lesa proudí snad půl kilometru dlouhým hadicovodem samospádem a zadarmo naše všespásná voda. Chatu jsme tak už koupili a s naším sousedem, s nímž tento zázrak sdílíme, jej udržujeme funkční. Někde na konci tohoto zázraku, hluboko v lese ve skalní průrvě, kam ani ptáci a laně nechodí pít pod javorový kmen a kde popadané kmeny akátů tvoří neproniknutelnou džungli, do níž světlo slunce nikdy nezabloudí, tam hluboko v nitru země prýští náš pramen.

Výročí a úmrtí, to je taková novinářova radost. Zadá si jméno osoby do Googlu či Wikipedie a sepíše instantní, nekonfliktní zprávu o něčím životě a smrti. A protože je to velmi pohodlné, udělá to tak rád skoro každý novinář a rázem je z toho taková malá nechtěná kampaň. Neobeznámený čtenář by si snadno mohl pomyslet, kdo ví, jak toho zemřelého člověka všichni nemilovali a neobdivovali.

Vsadím se, že by se nám tak časem začalo říkat – VRTULNÍCI. Možná nejdřív posměšně, ale později třeba i s úctou. Kdo ví? O co jde? O nic menšího, než o založení strany. Strany, která by měla ve svém politickém programu jediný bod, jediný výdobytek pro občany. Jaký? Není to žádná maličkost, ale jsem si jistý, že by ji ocenil každý občan České republiky, který má rád ten kus země mezi Ašem a Jablůnkovem. Strana by totiž v parlamentu prosazovala, aby každý občan dostal k padesátým narozeninám od státu celodenní vrtulníkový let nad Českou republikou.