Bedřich Ludvík strana 5 z 5

Vzpomínám si, jak před řadou let bývalý prezident Václav Havel psal o tom, že českému národu chybí vize. Prý je to národ bez víry, bez Boha, s pobořenými kostely. A prý by tedy bylo dobré zamyslet se a nějakou tu vizi vymyslet, aby bylo pro co žít! Jeho slova však sklidila jen posměch. To bylo na konci devadesátých let. Uplynula nějaká doba a já se 25. června 2009 z tisku dozvídám, že Češi, ti obyvatelé české kotliny bez vize, po létech úsilí a nezměrné snahy zazářili, pochlapili se a vystoupali na nejvyšší příčku na světě - ve spotřebě piva!

Všimli jste si, že naši politici vůbec nepracují? Tou prací nemyslím vysedávání v parlamentu a schůzování "na výboru“. Tou prací myslím práci fyzickou, vzít něco do ruky, dát kámen ke kameni, prkno k prknu, přitlouct hřebík, zabrat šponu, zarýt rýč, kopnout krumpáčem – prostě pracovat. Jak měl socialismus práce plnou hubu, tak kapitalismus o práci zarytě mlčí. Čím to je? A je to vůbec dobře? Proč jsme se za práci začali najednou stydět? Proč má větší společenský respekt kdejaký šíbr, který levně nakoupí a dráž prodá a na práci máme cizince? Jaký to asi dává signál lidem? Opravdu kapitalismus úctu k práci nepotřebuje?

Trochu se za to stydím, ale prozradím to na sebe, protože mi to pomůže v úvaze o „dějinném technologickém optimismu“ a o tom, kde hledat to, co by nás mohlo zachránit. Cestou na chatu jsem zastavil v jednom z těch velkých obchodních domů za městem, kde je vše pro dům a zahradu. Po delším bloumání mezi tím vším, co nepotřebuji, jsem narazil na pitoresknost, která mě zaujala, pobavila, překvapila. A tak jsem ji koupil hned v několikerém provedení. Co to bylo?

Když jste dramaturgem hrané tvorby, tak čtete dnes a denně desítky příběhů. Svět lidí je v nich abstrahován do jednoduchých dramatických zákonů, které pojmenoval už starořecký Aristoteles. Vše začíná expozicí, která nám představí postavy, pokračuje kolizí, která nám postavy postaví proti sobě, pak přichází krize, v níž se postavy musí rozhodovat a peripetie, v níž se zdá, že už se rozhodly. Pak přijde chvíle prozření, neboli anagnorize a vše končí katastrofou a katarzí.

Je menší než dlaň, je na elektřinu a smí létat jenom v pokoji. Venku by ho při jeho váze několika gramů odfoukl i pouhý vánek. Řídí se dálkovým ovládáním pomocí infra záření, toho samého, kterým ovládáte televizi. Nemůžu se na něj vynadívat. Je to malý zázrak technologií. Něco, o čem se nám,  sedmnáctiletým modelářům obdivujícím v roce 1970 na kopci za Šumperkem modely řízené jednopovelovou vysílačkou, ani nesnilo. Dokonce si vzpomínám, že model vrtulníku byl tehdy považován za nevyrobitelný!

Elektrokoloběžka a moje zkušenost s ní mne inspirovala k tomu, že se zase, po dvou letech, když minulý rok jsem zasvětil psaní knihy Praha, město věží, chystám točit dokumentární film. Tentokráte to nebudou žádné patetické rozhledny, památné stromy, prameny řek ani pražské věže, ale ELEKTROVEHIKLY. A také to nebude žádný rozlehlý šestnáctidílný seriál, ale pět dvanáctiminutovek, dohromady tedy hodina. Rád bych, vám i sobě, představil v té hodině všechny malé elektrické dopravní prostředky, které mne zatím na mé cestě životem potkaly, všechny ty "elektrovehikly", na kterých jsem se zatím svezl.

"Všechno je hotovo, všechno je hotovo, je hotovo, je hotovo, je hotovo!" raduje se sbor v Prodané nevěstě. Anebo v jiné písni zní radostně:  "Už je to uděláno, už je to hotovo!" Je tedy zřejmé, že naši předkové se uměli radovat a byli šťastni z toho, když měli všechno uděláno a všechno měli hotové. Ne tak my. My když máme všechno hotové a výroba začne konečně klesat, říkáme tomu krize a třeseme se hrůzou, co s námi bude.

"První noc v novém bytě, co se ti asi zdálo?," ptá se Jaromír Nohavica v písni pánů Hapky a Horáčka. Odpověď se nedozvíme, je to jen řečnická otázka. Ale já vám odpovědět mohu. První noc v novém bytě mám právě za sebou. Pod tlakem vzrůstajícího nájemného na Praze 1 jsme se minulý týden přestěhovali z devadesátimetrového bytu ve druhém poschodí do padesátimetrového ve čtvrtém. A hned máme poloviční nájemné! Umíte si představit tu logistickou operaci, tu totální redukci všeho?

Některé věci a situace a lidé k nám přicházejí, aniž dopředu odhadneme, jaký budou mít v našem životě význam. Tak ke mně přišel před patnácti lety, když syn studoval v Americe a poslal nám první mail, úžasný vynález internetu. Tak ke mně přišla před nedávnem, když cena ropy vystoupala na 150 dolarů za barel, moje první elektrokoloběžka. Naučil jsem se používat ty věci, ale proč ke mně přišly, tomu jsem vlastně nerozuměl. Teprve nedávno, s odstupem času, ke mně dolehl zákmit poznání souvislostí mezi cenou ropy, internetem a elektrokoloběžkou. A že je to poznání útěšné, spěchám vám ho sdělit.

Asi vám neuniklo, že Arnold Schwarzenegger, slavný herec a guvernér amerického státu Kalifornia, rozhodl, že budou zrušeny papírové učebnice. Dnešní a budoucí žáci se budou, podle něj, učit z elektronických učebnic ve svém notebooku.  Tato informace proběhla asi před týdnem všemi médii a já si nevšiml, že by na ni někdo nějak zvlášť reagoval. Nevím, jestli ten nezájem plyne ze smíření se s tím, že papírové učebnice a posléze i knihy zaniknou, nebo z toho, že je to tak krajní názor, že se jím není netřeba zabývat. Já bych se jím rád zabýval!

Že ropa dojde, to se všeobecně ví už léta. S tím, že vyčerpáním zásob ropy, zanikne i tato naše hedonická, plýtvavá, exkluzivní spotřební civilizace se ale jaksi nepočítá. Ale je to tak! Proto si užívejte, protože dlouho už to takto nepůjde. Ta úžasná možnost cestovat po celém světě a během jednoho letu spotřebovat desetitisíce litrů leteckého benzínu, ta bude pryč. Zanikne i možnost jen tak odjet na návštěvu k babičce do Poděbrad. Prostě všechno se zase vrátí k normálu a normální vždy bylo, že vydat se na cesty bylo drahé, složité, nebezpečné, mohl tak učinit jen málo kdo a ten o tom pak léta vyprávěl.