Bedřich Ludvík strana 4 z 5

Největší japonská automobilka Toyota a nejprogresivnější americká automobilka Tesla se dohodly na spolupráci. Evropský VW oznámil, že nejpozději v roce 2012 začne sériově vyrábět elektromobily. Všechno nasvědčuje tomu, že pomalu ale jistě končí „doba naftová“ a začíná „doba elektrická“. A co v Česku? U nás o něčem takovém ani vidu ani slechu. Bez většího zájmu veřejnosti proběhla výstava elektromobility, v tisku se objevilo několik zpráv o přestavbě škodovky na elektropohon – ovšem v ceně milionu a více korun. To je pro propagaci elektropohonu přímo medvědí služba!

23. července nám tisk oznámil, že podle britské společnosti Center for Retail Research čeští zákazníci nebo zaměstnanci odcizili (rozuměj ukradli!) zboží a know-how za 10 miliard korun. Tím jsme se prý zařadili na první místo v Evropě. Sláva, takže nejsme nejlepší jen v pití piva, ale i v kradení. Co se tak přejmenovat na Česká zlodějská republika? Už vidím vaše pobouření a výhrady: kradou romské gangy, kradou cizinci. Jistě, i ti, ale především krademe my, domácí, Češi, Moravané a Slezané. A ne, že ne.

Ta zpráva je stará už několik dnů a každý ji zná. Za prvních 14 dnů prázdnin opustilo řady Čechů, Moravanů a Slezanů 73 lidí. Je nás o 73 méně. Představte si vesnici o 73 domech. A teď je opuštěná. Domy jsou prázdné a začínají chátrat. Zanikla jedna malá vesnice. Policie je bezradná, politici to nechávají bez komentáře. Nikdo se tím vlastně pořádně nezabývá, nikdo neví, jak tento fakt uchopit. Zemřít na silnici při cestě z práce je v této zemi zřejmě považováno za standard.

Jaká je souvislost mezi dávným invalidním vozítkem Velorex a mou supermoderní elektrickou koloběžkou? Jednoduchá. Předseda klubu velorexářů Ivo Fajman, dávný ctitel mého seriálu o rozhlednách, mě navštívil na Kavčích horách a jak je vidět z přiložené fotografie, využil mé výzvy a svezl se okolo Kavek na mé elektrické koloběžce. Jestli se vám zdá koloběžka menší než jindy, tak je to tím, že Ivo má 208 cm a 120 kg, a tudíž všechno kolem něj je vždycky nějak malé.

Země se chvěla před volbami a já jel Českým rájem hrát své písně do Sobotky. Proč do Sobotky? Protože tam před deseti lety padl strom! Jaký strom? Samozřejmě, že památný! Ale musím začít pěkně od začátku. Je velká politika, ta, co se odehrává v médiích a zprostředkovaně a co se kvůli ní lidi dovedou pohádat do krve ba i zabít. A je malá politika, ta, co se odehrává na dotek, osobním stykem. Díky té se lidé spíš smějí a mají se rádi.

Každý, kdo občas čte můj blog asi ví, že jsem náruživý propagátor elektropohonu. Ví, že do práce jezdím na elektrokoloběžce, ví, že jsem přesedlal z olověných akumulátorů na akumulátory li-pol a tak podobně. Je jasné, že jako takového mě na nejvyšší míru zaujalo oznámení, že PRE uspořádá ve svém centru v Jungmannově ulici v Praze 1 výstavu nazvanou Elektromobility. Na ní prý budou k vidění elektrovozítka všeho druhu – od mé elektrokoloběžky z Číny za 10 000 Kč až po revoluční (zrychlení z 0 na 100km/hod za 3,6 sec. , max. rychlost 200 km/hod, dojezd na jedno nabití 560 km, doba nabíjení 3,5 hod) elektroautomobil TESLA z USA za 1 000 000.

Každého to jednou potká. Vyklidí kancelář, zamkne dílnu, odevzdá pomůcky, vypne počítač nebo nějaký stroj a stane se důchodce. I ke mně se ta chvíle blíží. Možná přežiji restrukturalizaci v ČT a dočkám se penze tady, možná budu pět let před důchodem propuštěn a půjdu do penze jako nezaměstnaný.

Taky jste to viděli? Taky vám zůstal rozum stát? Dálnice D1. Černý Superb bliká na auto před sebou, které právě předjíždí kamion. Konečně kamion předjede a zařadí se před něj. V tom černý Superb vyrazí, dotáhne se na úroveň vozu před sebou a jedním pohybem ho vytlačí z dálnice. To vše ve stokilometrové rychlosti. Super blb v Superbu. Zírám na to stále dokola a nemohu uvěřit svým očím. Stalo se to 22. března 2010 na dálnici D1 v České republice. Pokud se po tomto incidentu, který je proti všem pravidlům slušnosti, lidskosti a normálnosti, nic nestane a tato zpráva se stane jen jednou z mnoha zpráv, soudím, že je čas tuto zemi opustit.

Ministr Michael Kocáb se nechal v novinách slyšet, že sestřihy televizního zpravodajství z doby totality, které ČT už několik let uvádí na ČT24 vždy před zprávami v 19:00, je třeba zakázat. Prý je to něco podobného, jako kdyby se v Německu po prohrané válce vysílaly Hitlerovy propagandistické týdeníky. A hle, už tu máme zase zákazy? To se máme bát nablblého bolševického zpravodajství? Co se to s Kocábem, vždy tak neortodoxním a ironickým rockerem stalo, že se náhle bojí naivní bolševické propagandy?Domnívám se, že jeho nápad má dva kořeny – jeden je osobní a druhý společenský.

Poslyšte, co se mi i vaší zásluhou, mí milí čtenáři, stalo. Text mého blogu z prosince 2009, v němž jsem vyzýval politiky, aby nás neobtěžovali zprávami o státním dluhu, někdo z blogu vyjmul a rozeslal jej mailem republikou. A protože jsem pod ním byl podepsaný, začali se mě lidé z celé republiky ptát, kde ho mohou podepsat. Trpělivě jsem odpovídal, že to není žádná petice, a vysvětloval, že text byl vyjmut z mého blogu, což je vlastně jakýsi veřejný deník. Sotva opadla první vlna mailů, obrátily se na mě dvě organizátorky Čtvrté pražské defenestrace, zda bych na Mariánském náměstí, před Magistrátem hl. m. Prahy tuto výzvu politiků nepřečetl? Pochlapil jsem se a slíbil, že výzvu přečtu. A tak jsem se 11. února 2010 stal táborovým řečníkem. A řeknu vám, byla to pro mne, člověka zvyklého psát své texty v tichu pracovny, poučná zkušenost.

Ještě nikdy jsem na svém blogu nenapsal o své práci. Asi to nevzbudí takový diskusní ohlas jako provolání k politikům, ale je to moje práce, mám ji rád, intenzivně jí žiji. Dělám ji pro širokou veřejnost a ta by tedy měla vědět, co práce dramaturga obnáší. V dubnu 2010 to bude 20 let, co jsem po absolutoriu FAMU a sedmi letech v kotelně nastoupil jako dramaturg hrané tvorby do České televize. Nastal čas se ohlédnout. Česká televize prochází restrukturalizací a je možné, že budu zanedlouho propuštěn. Přivedl jsem na svět víc jak 70 televizních filmů (např. tituly Svědek, Znásilnění, Kočky, Kanadská noc), a distribuční filmy jako je Kuře melancholik, Výchova dívek v Čechách, Smradi, Kytice, Oběti a vrazi či Máj.

Jako zaměstnanec ČT nemám osobní zkušenost s podnikáním. Své znalosti o podnikání čerpám od dcery. Je jí pětadvacet a podniká. No, podniká – je kadeřnice na živnostenský list. Pracuje v kadeřnictví nedaleko Kavčích hor. Má tam pronajaté křeslo. Tuším, že za víc jak 10 000 Kč měsíčně! Aby takový nájem zaplatila, musí mít svou klientelu. Tímto děkuji všem ženám i mužům z ČT (a panu rektorovi Goetzovi FAMO zvlášť) za to, že se k ní chodí kadeřit! Nechat se u ní okadeřit stojí klidně i patnáct set.

Tak jsem se dnes, 31. ledna 2010, ze sdělovacích prostředků dozvěděl, že nejsem důležitý pro chod své vlasti, České republiky. Rozhodnutím ministryně zdravotnictví nebudu očkován spolu s dalšími více jak dvěma sty tisíci hasiči, vojáky, členy rady bezpečnosti státu a panem prezidentem proti prasečí chřipce, a pokud jí budu nakažen, v bolestech zemřu. Chvíli mi to bylo líto. Jsem odepsaný, říkal jsem si. Ale co dělat, kde si stěžovat, jak se vloudit do seznamu lidí důležitých pro chod naší země, komu žalovat?

Česká společnost je atomizována. Po období totality nastal totální individualismus. V Čechách se nikdo s nikým na ničem neshodne. Neshodne? Opravdu? A co peníze? Ano, peníze jsou snad to poslední, na čem se ještě shodneme. A z toho vychází můj následující nápad. NAŠE peníze jsou ohroženy! Ti, co jsme jim svěřili naše peníze, naše daně, nás zadlužují. Stát jsme si přece nezřídili proto, aby nás uvrhl do dluhů. Stát nás má chránit, vzdělávat, léčit, snad i trochu postarat se o nás ve stáří. A nedělá to rozhodně zadarmo! Odvádíme mu celoživotně, a pořád, nemalé daně. I za váš pohřeb, na který si našetříte, zaplatíte, už po smrti, DPH – daň státu.

Minimálně 26 let jsem plátcem nemocenské. Za tu dobu jsem byl na jedné operaci. Bylo to někdy před deseti lety a bylo to odstranění žlučníku. Operace proběhla v pátek dopoledne a v pondělí jsem byl v práci. Délka pracovní neschopnosti dva dny. Od té doby nic. Od svých vysokoškolských studií jsem prakticky nebyl u doktora. Až teď. Díky vlastní blbosti.

Vážení politici a státní úředníci,nepřeji si, abyste mě každý den neustále masírovali a stresovali údaji o tom, že každý novorozenec má batoh s dluhem 111 000 Kč, nebo že se Česká republika zadlužuje každou minutu jedním milionem korun. Takové zprávy jsou mi k ničemu, protože i když vypnu všechna světla, topení, netelefonuji, zamknu se v bytě a nikam nevycházím, nic s tím neudělám. Na takové zprávy mám pro všechny šéfy této země jedinou odpověď: když neumíte udržet na uzdě státní finance, když neumíte hospodařit, jděte od toho!

Zatímco já mířil se synem do Ameriky z opačné strany světa, z Číny, mířila do Čech nová baterie pro mou elektrokoloběžku. Proč nová? Trampoty s opotřebovaným olověným akumulátorem, který po 300 nabíjecích cyklech ztratil sílu a já kvůli tomu musel složitě trasovat svou cestu na Kavčí hory, abych se vyhnul prudkému stoupání, tyhle trampoty jsem už popsal.

Projel jsem se synem kus východního pobřeží Spojených států, z Bostonu přes Cape Code, New York až do Washingtonu. Po celou tu dobu nás bezchybně navigovala krabička GPS. Až teď, daleko od domova, jsem si uvědomil a reálně mi došlo, jaký že je to vlastně zázrak, když mě po úplně cizí zemi, kde bych jinak trvale bloudil, bezpečně, a ještě ke všemu česky, naviguje hlas „pana Milana“. Doposud jsem bral tu krabičku s displejem asi jako většina Čechů: jako samozřejmost. Za těch pár let, co systém GPS funguje, jsem si zvykl svěřovat se do jeho péče a netrápit se vyhledáváním cest v mapách. Jo, kdybych měl GPS, když jsem pro své seriály hledal prameny našich řek nebo památné stromy!

Tak jsem byl v Americe. A mám z toho psychický úraz. Vím, že jsem viděl Ameriku jen z rychlíku, resp. z auta, ale přesto. Zamiloval jsem se do Ameriky, a kdybych uměl angličtinu tak jako můj syn Jan, pokusil bych se tam uchytit. Je to tak. Já, který se „proslavil“ vlasteneckými seriály o rozhlednách, památných stromech a pramenech a nikdy jsem nebyl amerikanofil, v tom teď lítám a nemohu se toho zbavit. A nejhorší na tom je, že - jako každý osobní zážitek - je to nesdělitelné. Učarovalo mi prakticky všechno. Dokonce i ty americké záchody, co jsou jako umyvadla plné vody! Kdejaká maličkost – třeba fakt, že všechny vypínače jsou v Americe stejné (byl jsem si to ověřit v jejich elektru) a mění se jen jejich ozdobný okraj.

Byl to velký souboj. Proběhl v den státního svátku, ve středu 28. října 2009 a média jej nijak nevyzvedla, neocenila, možná si ho ani nevšimla. Nešlo o nic menšího než o souboj reality a fikce, smyslu a nesmyslu, soudnosti a nesoudnosti. Ano, ten den ve 20:00 proti sobě nastoupili prezident České republiky Václav Klaus a herec Martin Dejdar alias Ozzák. Show s názvem Předávání státních vyznamenání kontra Comeback.

Podle Wikipedie znamená slovo hybrid organismus vzniklý křížením alespoň dvou geneticky blízkých druhů. Už dva dny jsem v Bostonu a shledávám, že Spojené státy jsou jeden velký hybrid. Tady je úplně všechno kříženo úplně vším. Tak i auto, která nám dali v půjčovně. Chtěli jsme malý Chevrolet Aveo, ale slečna za pultem usoudila, že naše kufry by se do tak malého auta nevešly. A místo amerického malého auta nám dala japonské velké hybridní auto Toyota Prius. Připlatili jsme si o 100 dolarů víc a vyrazili na auto hledat setmělé parkoviště.

Poprvé (a asi i naposled) v životě letím do Ameriky. Proč? Jen tak. Syn, který tam byl už několikrát, mi řekl, že než umřu, měl bych vidět Ameriku. Když pominu, že z toho mimoděk plyne, že syn usoudil, že vypadám na umření, přišlo mi to jako dobrý nápad, a tak jsem řekl, že poletím. Letenka z Prahy do Ameriky a zpět stála méně, než moje oblíbená elektrická koloběžka – asi 9500 Kč. Mezinárodní řidičský průkaz stál 50 Kč – napadlo mě, že zavezu do Českého domu v New Yorku své knihy a CD a DVD. Pas nestál nic.

Když jsem připravoval seriál Praha, město věží, poradil mi přítel Faltýn, že by bylo hezké, kdyby Viktor Preiss, poté co dobude vrchol některé z pražských věží, vypustil z vrcholu té věže héliem naplněný balonek. Ten by nesl pouzdro se vzkazem pro nálezce, ať vrátí vzkaz do České televize a dozví se, ze které pražské věže k němu balonek doletěl a na kterou věž si tudíž může sám vystoupat. Byl to krásný interaktivní nápad, ale jeho realizace by byla, při stovce pražských věží, velmi složitá.

V květnu roku 2009 jsem v bývalé menze na Větrníku koupil za 10 000 korun elektrokoloběžku. Psal jsem o ní jeden ze svých prvních blogů. Měl jsem tehdy zkušenost s motorovou koloběžkou svého syna Jana, kterou jsem důvěrně znal, protože jsem na ní, nejen občas jel, a nedojel, ale taky jsem ji pomáhal opravovat. Díky tomu jsem přesně věděl, co nechci. Nechci koloběžku, která kouří a je tak hlučná, že když na ní jedete, všichni se vyděšeně otáčí. A tak jsem si na webu vyhledal a pak na Větrníku vyzkoušel a koupil čínskou elektrokoloběžku, co nesmrdí a nedělá žádný hluk.