Ministr Michael Kocáb se nechal v novinách slyšet, že sestřihy televizního zpravodajství z doby totality, které ČT už několik let uvádí na ČT24 vždy před zprávami v 19:00, je třeba zakázat. Prý je to něco podobného, jako kdyby se v Německu po prohrané válce vysílaly Hitlerovy propagandistické týdeníky. A hle, už tu máme zase zákazy? To se máme bát nablblého bolševického zpravodajství? Co se to s Kocábem, vždy tak neortodoxním a ironickým rockerem stalo, že se náhle bojí naivní bolševické propagandy?Domnívám se, že jeho nápad má dva kořeny – jeden je osobní a druhý společenský.
Ten osobní je prostý a patří ke každé „revoluci“. Každá revoluce časem zkamení, její osobnosti zestárnou, ztratí progresivitu a pružnost, ba začnou se bát a navzájem požírat. To všechno už u nás proběhlo a je to normální. Všechny osobnosti i „osobnosti plyšáků“ se staly součástí establishmentu, ztuhly, ztratily smysl pro humor a začaly se bát změny. Změny, která stejně jednou musí přijít, protože změna je život.
A pak je tu ten společenský kořen. Doba se změnila. Bolševické zprávy v prosperujícím kapitalismu vnímáme jinak než v kapitalismu v krizi. Najednou se už nesmějeme, když jsme nezaměstnaní a nemáme na nájem, najednou nás ta bolševická manipulace pobuřuje, je nám protivná a vůbec – proč se na to máme dívat?! A copak my, ale co ti ostatní? Vždyť jsou lidé, kteří tomu mohou věřit a uvěřit, které to může zmást! Zachraňme je a zakažme promítat ty bolševické zprávy!!
Tahle péče „o ty ostatní“, o to, aby nebyli zmateni ba indoktrinováni – kde jsem jen tohle už zažil?
Ale jistě, za bolševika! To byla pořád starost o to, co mají a smějí vidět a slyšet pracující masy. Taková velká totalitní starost a stejně to nepomohlo. Masy si myslely své a nakonec režim, který tak pečoval o vhodnost a nevhodnost toho, co čtou a na co se dívají, ten nakonec stejně svrhly.
Že by to bylo zase zpátky? Že by ministr pro lidská práva musel upozorňovat na vhodnost a nevhodnost jedné pětiminutové televizní relace?! Proto si myslím, že tahle malá zpráva vůbec není malá a říkám: „Lidé, dejme si na to pozor!“
Když se začneme bát bolševického zpravodajství, tak jsme to prohráli a můžeme to zabalit. Protože po zákazu těch infantilních zpráv přijde zákaz nevhodných dokumentů, pak hraných filmů, pak knih – a už v tom jedeme…
Leda by nás Michael Kocáb, který byl vždycky především hudebním a myšlenkovým provokatérem, leda by nás jenom zkoušel a provokoval a zkoumal, zda mu na to skočíme.
Tak tedy, pane ministře, neskočíme. Prohlédli jsme vaši provokaci a díky za váš test demokracie.
