Tak už jsem taky zadlužený

Jako zaměstnanec ČT nemám osobní zkušenost s podnikáním. Své znalosti o podnikání čerpám od dcery. Je jí pětadvacet a podniká. No, podniká – je kadeřnice na živnostenský list. Pracuje v kadeřnictví nedaleko Kavčích hor. Má tam pronajaté křeslo. Tuším, že za víc jak 10 000 Kč měsíčně! Aby takový nájem zaplatila, musí mít svou klientelu. Tímto děkuji všem ženám i mužům z ČT (a panu rektorovi Goetzovi FAMO zvlášť) za to, že se k ní chodí kadeřit! Nechat se u ní okadeřit stojí klidně i patnáct set.

Já jsem holohlavý a ještě tatínek, takže to mám zadarmo.

Pracuje tak už nějaké tři nebo čtyři roky a rok co rok má potíže se zaplacením zdravotního a sociálního pojištění. Zatím to vždycky, s naší pomocí, dala nějak dohromady. Tentokrát už ne. A tak dluží státu 80 000 korun. Na jednu pětadvacetiletou holku je to docela dost.

Chudák, ani nenašla odvahu se na mě obrátit o pomoc. Ví, že jsem všechny své uspořené peníze (400 000) dal synovi na koupi bytu a už víc nemám. Pravda, mám příjem 20 000, ale z toho musím každý měsíc vyklopit 12 000 za nájem a energie. A za zbytek žiji. Já jí tedy nepomohu.

A tak se obrátila na mámu. Ta už je v důchodu a 80 000 je její celoroční příjem. Šla tedy a půjčila si od našich přátel 30 000 na první splátku – aby nerostlo penále. Kde sežene další peníze, netuším. Zázraky se nedějí.

Takže už není pravda, že nemám žádný dluh, jak jsem psal v jednom z předchozích blogů a vyzýval politiky, aby mě a nás nezadlužovali. Mám dluh. Už v tom lítám jako všichni ostatní, jako celá republika.

Samozřejmě, není to můj dluh, je to dluh mé plnoleté dcery. Mohl bych to nechat být, nechat ji upadnout do ještě větších dluhů, nechat na ni přijít exekuci, nechat jí zabavit auto (které jsem jí koupil za 40 000 Kč) a notebook (za 12 000 od bratra k Vánocům). Možná by takovou zkušenost potřebovala.

Ale to rodina nedovolí. Semkne se a raději se zadluží!

A proč? No přece proto, aby dcera mohla dál pracovat a svou prací nás mohla dál zadlužovat.

Načítání...