Bedřich Ludvík strana 3 z 5

Pan prezident Klaus vetoval zákon o kinematografii a vrátil ho zpět do parlamentu. Ten by měl o něm znovu hlasovat, přičemž panuje velká pochybnost o tom, zda zákon za nového rozložení sil parlamentem projde. Zákon měl řešit financování českých filmů. Hrozí totiž, že český film zanikne, protože se nevyplatí. Pan prezident zákon odmítl a prý řekl, že víc než peníze potřebují čeští filmaři nápady.

Představte si, co se mi před pár dny stalo! Vzal jsem si dva dny dovolené a vypravil se se svým novým pořadem do krnovské a šumperské knihovny. Stanul jsem tam proti třiceti a padesáti lidem. Jedni přišli do podkroví knihovny v Krnově, druzí do odsvěcené kaple v Šumperku. Stál jsem proti nim a recitoval. Skoro hodinu a půl! Dvacetistránkovou báseň Robinsona Jefferse – Hungerfield.

A je tu podzim. Poslední listopadová neděle. Blíží se zima a – volba prezidenta. První všelidová volba. Všichni píší jenom o ní. Kdo nastoupí na Hrad po Václavu Klausovi? Bude to muž nebo žena, bude starý nebo mladý? Ale ruku na srdce – je to opravdu důležité? Opravdu? Myslíte?

Ani tentokrát nebudu psát o volbách. O tom píšou všichni. Napíšu o tom, s čím jsem se vyrovnával dva roky a ještě pořád s tím nejsem srovnaný úplně. Dívám se na fotografie, co o nich píšu, a cítím, jak se znovu propadám do nostalgie onoho podzimního dne v newyorském Central Parku.

Zatímco media budou přetřásat výsledky voleb tak dlouho, až jejich jednoznačný vzkaz voličů politikům úplně rozmělní, já bych rád nabídl něco jiného, trvalejšího, povznášejícího. Já si totiž myslím, že psát má smysl jenom tehdy, když to lidem něco přinese. Když je to vzdělá, zkultivuje, informuje, pobaví, potěší, zkrátka povznese. A stejné požadavky jsem měl vždy, jako autor a režisér, i na své seriály.  Ať byly o rozhlednách, pramenech našich řek, pražských věžích, kusu dřeva ze stromu či památných stromech.

Vždycky jsem se snažil lidi potěšit a přinášet jim jen dobré zprávy. Jak v práci dramaturga hrané tvorby, tak jako autor a režisér seriálů o rozhlednách, pramenech našich řek nebo pražských věžích. Ale co je takový film proti reálné stavbě?! Nic, jen přelud světla a zvuku, prchavý okamžik, nicotnost. I ta sebemenší reálná stavba je vedle filmu tvrzí věčnosti!

Je to už víc jak rok, co chodím na Smíchov k Andělovi, kde pod zemí vzniká největší modelové kolejiště východní Evropy – Království železnic. Malý tým mužů a žen tady kousek po kousku uskutečňuje nejen svůj sen, ale i sen mnoha kluků a mužů a možná i dívek a žen.

Českým parlamentem obchází strach. Je to dobře, nebo špatně? Jaké jsou vůbec „dějiny strachu“ v Čechách, na Moravě a ve Slezsku? Strach obchází českou společností po staletí. Má nejrůznější podobu: strach o zdraví, strach o práci, strach ze stáří, strach z nadřízeného, strach o úspory, strach z dluhů, strach z exekuce, strach o život. Je celá škála strachů. Některý strach nás chrání, některý strach nás ničí, ochromuje.

Taky jste si přečetli, že naše ekonomika se propadá? Ono se to předvídalo tak dlouho a tak důkladně, až se to naplnilo a je to tady. Sláva, aspoň něco nám vyšlo!

Proč mám potřebu se veřejně omlouvat svým rodičům? Protože jsou důchodci! Snad poprvé v dějinách České republiky a vůbec existence Českého a Československého státu došlo k tomu, že důchodci, tedy NAŠI RODIČE, museli vyjít do ulic a domáhat se svých práv. Mají penze ve výši 9 000 Kč a za byt a energie zaplatí okolo 7 000 Kč. Zbudou jim tedy dvě tisícovky na živobytí na celý měsíc - 70 korun na den. Když jsou dva, jako mí rodiče, tak to ještě jde, když zůstane člověk sám, je to zlé…

Když před rokem ukončila Česká televize vysílání reklamy, jejíž výnos naplňoval Fond kinematografie, a já v tisku četl, že od příště budou tento grant naplňovat komerční televize, hned jsem věděl, jak to dopadne – žádné peníze na výrobu filmů nebudou. Toto mé podezření se v těchto dnech naplnilo. Na webu jsem se dočetl, že grantová komise ministerstva kultury přidělila režisérům Janu Hřebejkovi a Vladimíru Morávkovi a režisérce Alici Nellis na výrobu jejich filmů – JEDNU KORUNU. Stalo se, co jsem tušil - Fond kinematografie se ocitl bez peněz.

Miluji rána! Miluji rána, protože ráno je začátek a na začátku je vždycky všechno krásné. Pokud to zůstane krásné i večer, pak to byl krásný den. Obzvlášť krásné ráno se mi povedlo minulý čtvrtek.

Když pánové Uhlíř a Svěrák složili a nazpívali tu svou „Píseň práce“, to slavné „Dělání, dělání všechny smutky zahání, dělání, dělání je lék“, zachytili v té písni jen část pravdy – tu pravdu o kráse fyzické práce. Ano, je to tak, souhlasím. Vyhrnout si rukávy, popadnout nářadí a něco s chutí udělat je opravdu krásné – obzvlášť když se to umí a když se to podaří. Ale mé „kurzy radosti“ jsou o něčem subtilnějším, co ale taky každý z nás dobře zná - o proměně myšlenky v realitu.

Slovo „dluh“ je jedním z nejpoužívanějších slov dneška. Ještě nedávno jsem se dočítal v novinách, že „žít na dluh“ je moderní. Taky jsem slyšel, že inflaci je možné uniknut jedině „životem na dluh“.  Dluh, dluhy, dlužníci, zadlužení, předluženost, dluhová služba státu – to jsme to tedy, pracující, dopracovali! A přesto, že žijeme v prodlužené společnosti, žádný zásah státu se nekoná a stále můžete na každém rohu číst lákavé věty „za deset tisíc dostanete milion“.

Objednal jsem ho někdy v březnu, přišel na začátku července. V balíku z Ameriky byl složený po částech, které se musely sestavit. Trvalo to ale jen chvíli. Pak stačilo napumpovat jedno jediné kolo, nabít LiFePO4 baterii a self balancing unicycle byl připraven k jízdě.

Česká politika už dávno není půdou pro zpravodajce (taky si všimněte, jak jsou z ní bezradní), ale pro dramaturgy hrané tvorby. A protože já jsem dramaturg hrané tvorby, je tedy živnou půdou pro mne. Česká politika se pravidelně okamžitě po volbách přestává zajímat o ty, kteří ji platí a o které jediné by se zajímat měla, tedy o voliče, a začíná se zabývat jen sama sebou. Česká politická scéna je opravdu scéna, ve smyslu divadelním. Jsou na ní rozehrány všechny role – milovníci, heroiny, naivky, intrikáni, charakteři. Je to prostě divadlo a jako takové potřebuje dobré autory, kteří by pro něj psali silné příběhy.

12. dubna 2011 uběhlo 50 let od startu „prvního kosmonauta světa“ Jurije Gagarina. Brněnské nakladatelství Větrné mlýny vyhlásilo k tomuto dni literární soutěž na téma Nejkrásnější dopis Gagarinovi. Mohla to být báseň, mohla to být esej, mohl to být příběh, prostě cokoliv. Nejsem soutěživý typ, tak jsem se o to nezajímal. Pak jsem ale naprostou náhodou na Wikipedii zjistil, že MIG 15, ve kterém se Gagarin a jeho velitel zabili, byl vyrobený v Československu, v Aero Vodochody! A napadl mě tento příběh:

Když je člověk dramaturgem hrané tvorby v České televizi, tak se snaží hledat pro „své“ diváky to nejlepší, co lze. Proto pro Českou televizi píší ti nejlepší autoři, hrají ti nejlepší herci a celé to režírují ti nejlepší režiséři. Vlastně už opravdu nedělám nic jiného, než kudy chodím, tudy čtu scénáře, scházím se s autory, režiséry, jezdím na plac, chodím do střižny, starám se o propagaci a strachuji se, co proti mému titulu nasadí konkurenční televize, aby mu nebylo ublíženo, aby se neocitl ve „stínu“ a zazářil v plné kráse.

V České republice není zaměstnání, které by bylo placeno stejně jako na Západě. Ani popeláři, ani poslanci, ani dramaturgové a tedy ani lékaři nemají takový plat, jako lidé stejných profesí v Německu, Francii či Británii. A přesto z této množiny postižených vyhrožují odchodem právě a jenom lékaři.A to neberou tak málo. Statistika praví, že průměrný plat lékaře je u nás přes 50 000 korun měsíčně. Lékaři si stěžují, že je to plat i s přesčasy. Jiné profese mají také přesčasy a ani s nimi nevydělají víc než 30 000 Kč, přesto nehodlají hromadně odcházet.

Já vím, nasranost je nehezké, sprosté slovo, ale je přesnější než pouhá naštvanost. Pan Havel tomuto jevu říkal, se svou vrozenou noblesou, „blbá nálada“. Já tak noblesní být nemohu, protože doba pokročila a dnes u nás už dávno nevládne jen „blbá nálada“, ale „trvalá česká nasranost“. Ale začněme od začátku. Byl jsem na besedě v Bílině. Jezdím často po republice, hraji a zpívám písně ze svých seriálů, čtu ze svých knih. Do Bíliny mě občanské sdružení Bílina 2006 a moderátor Honza Beneš nepozvali hrát, ale „jen“ besedovat. Dobrá. Přesto jsem vzal kytaru s sebou.

Když jsem v New Yorku usedal na lavičky a fotil z nich svůj cyklus „New Yorské lavičky“, byl můj jediný a hlavní problém, vyhnout se tématu, které se stále znovu a znovu opakovalo – člověk s mobilem u ucha. Je to fenomén naší doby a nelze se mu vyhnout. Určitě nějaká zajímavá telefonující žena či zajímavý telefonující muž nakonec pronikne i na výstavu, kterou plánuji uspořádat příští rok v Piešťanech. Když jsem je fotil a vyhýbal se telefonujícím, netušil jsem, že zanedlouho budu stát na nekonečném písečném pobřeží mysu Cod, na místě, kde to všechno začalo.

Československá (Česká) republika měla od svého vzniku potíže s demokracií. Udržela si ji vždy jen pár let a pak o ni přišla. Nejdéle trvala Masarykova demokracie. Bezmála 20 let. Ale nemylme se a nelitujme se, nezanikla jen útokem zvenčí. Byla už dávno před svým zánikem vnitřně oslabená a stačilo ťuknout a rozsypala se.

Když jsem byl zase v New Yorku, zavítal jsem opět do Českého domu. Oproti minulé návštěvě na mě byli mnohem milejší, paní Niklová přijala propagační materiály o Ruprechtovském větrném mlýně, kterými mě vybavila jeho majitelka, paní ing. Sládková, ba přijala i ukázku z mého seriálu Praha, město věží. Jak jsme tam tak seděli, objevil jsem v propagačních materiálech ležících na stole, že pozítří proběhne na dolním Manhattanu, v kině Tribeca, festival filmů o architektuře a designu, který zahájí, světe div se, český dokumentární film Oko nad Prahou.

Nemusíte se hned osypat a odsoudit mě z amerikanismu. Nejdřív tam jeďte a pak suďte. Já tam byl poprvé před rokem a jakmile jsem měl možnost, jel jsem tam znovu. Proč jezdím do Ameriky tak rád? Samozřejmě, že jsem o tom, dokonce s jistým znepokojením, přemýšlel! Vždyť co jsem to za autora vlasteneckých seriálů, když při první příležitosti mizím za oceán?