Ani tentokrát nebudu psát o volbách. O tom píšou všichni. Napíšu o tom, s čím jsem se vyrovnával dva roky a ještě pořád s tím nejsem srovnaný úplně. Dívám se na fotografie, co o nich píšu, a cítím, jak se znovu propadám do nostalgie onoho podzimního dne v newyorském Central Parku.
Trvalo mi dva roky, než jsem si sedl k počítači a vrátil se k těm fotografiím. Nafotil jsem je během své návštěvy New Yorku na podzim roku 2010. Tehdy jsem se naprostou náhodou ocitl v Central Parku v den (9. října) nedožitých 70. narozenin Johna Lennona.
Bylo mi snad deset let, když jsem poprvé zaslechl hudbu liverpoolské čtveřice, která si říkala Beatles, a byl jsem jí od prvního tónu uhranut. Okamžitě jsem si zapamatoval jména těch čtyř kluků: Paul McCartney, Ringo Starr, George Harisson a John Lennon. Po jejich vzoru jsem později založil vlastní bigbeatovou skupinu a začal skládat písně. To už mi ale bylo patnáct, Beatles natočili svou poslední desku Let it be a rozešli se.
Nám za železnou oponou nebylo nikdy umožněno vidět Beatles na vlastní oči. Možná i proto jejich legenda tak narostla. Dnes z těch čtyř hudebníků žijí už jenom dva: bubeník Ringo Starr a baskytarista Paul McCartney. Johna Lennona zastřelil v roce 1980 před domem Dakota House v New Yorku atentátník. George Harisson zemřel v Los Angeles v roce 2001 na rakovinu.
Od prvního seznámení s hudbou Beatles uplynulo snad 50 let a já jsem v říjnu 2010 stanul před Dakota House v New Yorku a za další dva dny slavil s celým New Yorkem nedožité 70. narozeniny Johna Lennona. Byla to naprostá náhoda, když jsem odlétal z České republiky, vůbec jsem netušil, nevzpomněl si, že se něco takového blíží.
Celých čtrnáct dnů, co jsem prožil v New Yorku, byl nádherný podzim zalitý sluncem a zaplavený turisty. Central Park byl onoho 9. října 2010 od rána plný lidí. Sešli se nedaleko loučky zvané Strawberry Fields, na místě, kde je v chodníku Central Parku kruhová mozaika s nápisem Imagine (název slavné písně Johna Lennona), a zpívali písničky Beatles. Byl jsem tam a dusil se dojetím z té chvíle.
Večer proběhla na jiném místě v Central Parku projekce nového dokumentárního filmu o Lennonovi. Letní kino však bylo beznadějně zaplněné a tak lidé seděli na lavičkách a zábradlí podél cest, na zemi v trávě, a poslouchali alespoň zvuk, který k nim z kina doléhal. Trvalo to dlouho do noci.
Byla to pro mne tak mimořádná, osobní a nesdělitelná událost, že ji moje mysl, zřejmě v sebeobraně, okamžitě vytěsnila. Až teď, při vybírání fotografií pro výstavu „NEWYORSKÉ LAVIČKY“, jsem narazil na fotografie z toho dne. Už je to dva roky. Dívám se na ně a znovu se propadám do toho období. Sedím v Praze, ale srdcem jsem zase v Central Parku v New Yorku, v tom městě, které buďto milujete nebo nesnášíte. Já ho miluji!
John Lennon se onoho dne kdy byl zavražděn (8. prosince 1980) dožil pouhých 40 let a dvou měsíců. Je úžasně, že 30 let po jeho smrti si ho připomínalo tolik lidí. A pro mne je ještě úžasnější, snad až na hraně zázraku, že jsem při tom mohl být v New Yorku s nimi.
A jsem rozhodnut, za osm let, až bude John slavit nedožité osmdesátiny, se „svými Newyorčany“ být zase u toho.
