Já vím, nasranost je nehezké, sprosté slovo, ale je přesnější než pouhá naštvanost. Pan Havel tomuto jevu říkal, se svou vrozenou noblesou, „blbá nálada“. Já tak noblesní být nemohu, protože doba pokročila a dnes u nás už dávno nevládne jen „blbá nálada“, ale „trvalá česká nasranost“. Ale začněme od začátku. Byl jsem na besedě v Bílině. Jezdím často po republice, hraji a zpívám písně ze svých seriálů, čtu ze svých knih. Do Bíliny mě občanské sdružení Bílina 2006 a moderátor Honza Beneš nepozvali hrát, ale „jen“ besedovat. Dobrá. Přesto jsem vzal kytaru s sebou.
Probrali jsme seriály, probrali jsme knihy, probrali jsme pramen Bíliny. Pak jsem trochu zahrál a přišla řeč na mé blogy a na Ameriku. Vyprávěl jsem tedy o svém zasažení Amerikou. Poslední otázka Honzy Beneše byla, zda jsem si z Ameriky přinesl nějaké poznání, které teď uplatním u nás doma.
Chvíli jsem nevěděl. Ona je ta Amerika tak jiná…
A čím je tak jiná?, chtěl vědět Honza Beneš.
To je tisíc drobností. Přesně těch tisíc maličkostí, které dokáží umořit osla.
Tak třeba v samoobsluze. Když vznikne fronta u pokladny (ano, i v Americe mají fronty, ale je to jev řídký a vůbec se nedá srovnávat s frontami u nás! Americké fronty jsou veselé, ti lidé vypadají, jako by byli rádi, že si ve frontě můžou pokecat), tak tam postaví kluka s tabulí označující konec fronty, který vše s úsměvem a humorem organizuje.
A pozor: když tu frontu vystojíte a ocitnete se u pokladny, stane se něco šokujícího: zubí se na vás pokladní, která vypadá, jako by celý život čekala jen na vás. Ujme se vašeho vozíku, protáhne čtečkou vaši bankovní kartu (žádný PIN, žádné podpisy, žádné oči v sloup – zase karta, žádná složitá administrativa) a to už se vašeho zboží ujímá příručí, uloží ho do papírové tašky, kterou vám s úsměvem podá. Připadáte si jako král a cítíte, že spolu s prodaným zbožím vám byla projevena i úcta a poděkování za to, že jste své dolary nechal právě u nich.
Situace v české samoobsluze? Každý ji důvěrně zná: naštvaná fronta, naštvaní spoluobčané, naštvaná pokladní, zoufalý zákazník, který za naštvaného přihlížení ostatních platí, pak cpe zboží do tašky, aby nezacláněl, a přestože právě zaplatil velký a drahý nákup, vlastně všechny obtěžuje svou přítomností.
Z obchodu vychází zpocený, s pocitem okradení a nasraný – jako všichni v této zemi. A tak jsem v Bílině během besedy přišel na to, v čem je rozdíl mezi Amerikou a Českou republikou. V nasranosti.
Česká nasranost je fenomén, který si zaslouží naši nejvyšší pozornost. Proč? Protože je to jev všudypřítomný, s hlubokými historickými kořeny, a je veskrze náš, národní. Kousek za hranicemi, např. v Bavorsku, které je nám jinak tak blízké, není po „české nasranosti“ ani stopy.
Kde se bere tahle naše odpuzující národní vlastnost? Myslím, že „česká nasranost“ má příčiny v našich dějinách (jak jsme po staletí trpěli), v naší geografické poloze (taky nás ten praotec Čech mohl zavést až k moři!), v našem údělu (zase někdo rozhoduje o nás bez nás), v naší slovanské duši (česká nasranost a ruská chandra jsou sestry), v naší národní povaze plné mindráků z nedoceněnosti (to já kdybych!), nezaplacenosti (jinde by mě jinak zaplatili!), marnosti a blbosti (samozřejmě, že vždycky těch druhých!). Něco je neodstranitelné, něco odstranit jde.
Ta americká pokladní a ten pán, co mi naplnil tašku, taky určitě neberou balík. A přesto se usmívají a vypadají, jako že je ta práce strašně baví a že se narodili jenom pro ni. Jak to, že tam to jde, a tady ne? To jsme opravdu tak „zničeni dějinami“?! I kdybychom byli, ta permanentní nasranost nás rozhodně nezachrání. Ta nás leda tak vzájemně ničí, vysává a otravuje. A v očích příchozích (třeba z té Ameriky) nutně vypadáme jako tlupa barbarů a nenávistných primitivů, kteří neumí užívat daru života a jen se užírají.
Co s tím? Co nás zachrání? Zachránit nás může jedině úsměv. Úsměv, zájem o druhého, velkorysost, pozornost, ohleduplnost a dodržování rychlosti na silnici. To poslední jsem tam napsal proto, abyste se usmáli. Takže moje poučení z Ameriky je: keep smilling – vždy s úsměvem.
Sbohem, česká nasranosti!
