Je to už víc jak rok, co chodím na Smíchov k Andělovi, kde pod zemí vzniká největší modelové kolejiště východní Evropy – Království železnic. Malý tým mužů a žen tady kousek po kousku uskutečňuje nejen svůj sen, ale i sen mnoha kluků a mužů a možná i dívek a žen.
Je to velká věc, i když s malými vláčky a autíčky a domečky a lidičkami. Velká nejen současnými i plánovanými rozměry (přes 1000 m2), ale především svou vizí, odvahou a vůlí. Docházím tam a natáčím, jak se kraj po kraji, pomalu ale jistě, skládá celá republika. V roce 2009 byl otevřen první kraj – Ústí nad Labem. Dnes jsou zprovozněny další dva kraje – Karlovarský a Plzeňský. Na řadě je kraj Středočeský a Praha. Mým úkolem je postupně sestavovat z toho co nasbírám DVD, které by mělo zachytit vznik kolejiště.
Abych se orientoval v problematice, abych byl „in“, prohlížel jsem si a četl, co o projektu Království železnic napsali a natočili jiní. A došel jsem ke zvláštnímu poznání, o které se s vámi chci podělit. Všichni do jednoho o tomto jednoznačně úžasném podniku snů píší a točí se zvláštní nadřazenou shovívavostí. V duchu onoho známého „no jo, kluci si hrají s vláčky“ nebo „ach, ti muži, oni snad nikdy nedospějí“.
A já si najednou uvědomuji, jak je tento přezíravý, rádoby vtipný tón falešný. Jak zřejmě stál u zrodu všech velkých objevů v dějinách. Vždycky si totiž nějací „kluci“ na začátku něčeho velkého někde jen hráli. Ale pak z toho vznikl pluh a parní stroj, elektrický generátor a spalovací motor, rádio a televizor, počítač, mobil a internet. Mám pokračovat?
Považuji to za velkou dějinnou nespravedlnost přezíravých laiků, kteří svou neschopnost cokoliv vymyslet, čemukoliv rozumět, schovávají do shovívavého rádoby nadhledu nad hrajícími si kluky. Vzpomínám v této souvislosti na Miroslava Horníčka, který se vždycky tak rád chlubil tím, že jeho znalost techniky končí u skoby. Všichni se tomu vděčně smáli a považovali to za roztomilé.
Čemu jsem se na tom měl smát? Tomu, že je ten člověk takový ignorant? Nebo to byl jen takový levný populismus, touha zavděčit se lidem? I proto dnes chtějí být všichni právníky a ekonomy a nikdo nechce být strojním inženýrem. Je to přece tak úžasně vtipné a roztomilé, když naše znalosti techniky končí u skoby!
Pod tíhou tohoto poznání si uvědomuji, že Království železnic je v oboru modelové železnice něco jako průplav Dunaj – Odra – Labe v oboru říční dopravy. Je to vize! Vize, která se před našima očima zvolna, ale neodvratně naplňuje, a my můžeme mít jen pootevřená ústa a žasnout! Humor, zlehčování, zesměšňování, podceňování, rádoby nadhled a shovívavost – nic z toho není na místě.
Užijme si to a žasněme. Vždyť kolikrát v životě se nám podaří dostat se ke zrodu velké věci, věci, která nás přesahuje?!
A hlavně: když už to sami neumíme, choďme podporovat a povzbuzovat ty, co umějí. Choďme si s nimi užívat jejich vizionářského nadšení. Oni hoří a září a zahřejí. Tolik pozitivní energie jen tak někde nezískáte.
