Když pánové Uhlíř a Svěrák složili a nazpívali tu svou „Píseň práce“, to slavné „Dělání, dělání všechny smutky zahání, dělání, dělání je lék“, zachytili v té písni jen část pravdy – tu pravdu o kráse fyzické práce. Ano, je to tak, souhlasím. Vyhrnout si rukávy, popadnout nářadí a něco s chutí udělat je opravdu krásné – obzvlášť když se to umí a když se to podaří. Ale mé „kurzy radosti“ jsou o něčem subtilnějším, co ale taky každý z nás dobře zná - o proměně myšlenky v realitu.
Pro spisovatele je takovou proměnou vydání knihy. Shodou okolností jsem teď, na prvního máje, vydal svou sedmou knihu a tak tuto opojnou proměnu slova v matérii znovu prožil.
Psaní knih je pro mě, na rozdíl od dramaturgování filmů, čirá radost. U filmu jste jeden z mnoha, jste součást týmu. Film je opravdu kolektivní dílo. Kniha je jeho pravým opakem. Na knihu jste sami. Teprve když text dopíšete, přistoupí k vám další lidé: ilustrátor, redaktor, grafik. Ti vám pomohou s převodem vašich myšlenek do grafické, pokud možno krásné, podoby.
- Sedmý kurz čisté radosti Bedřicha Ludvíka autor: ČT24, zdroj: Bedřich Ludvík http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/36/3545/354427.jpg
- Sedmý kurz čisté radosti Bedřicha Ludvíka autor: ČT24, zdroj: Bedřich Ludvík http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/36/3545/354428.jpg
- Sedmý kurz čisté radosti Bedřicha Ludvíka autor: ČT24, zdroj: Bedřich Ludvík http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/36/3545/354429.jpg
- Sedmý kurz čisté radosti Bedřicha Ludvíka autor: ČT24, zdroj: Bedřich Ludvík http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/36/3545/354436.jpg
Dnes se celý ten proces vzniku knihy odehrává jen a jen ve virtuální podobě, ve vašem, případně grafikově počítači. Ten „zázrak proměny“, té proměny slova v čin, to zhmotnění, to si dnes můžete vychutnat pouze na jediném místě – v tiskárně. Proto za každou svou knihou podstupuji cestu do tiskárny, ať je kdekoliv.
Ta poslední byla ve Zlíně, tři sta třicet kilometrů od Prahy. A přesto jsem tam v poslední dubnový čtvrtek vyrazil. Vše bylo domluveno dávno dopředu, obchodní zástupce tiskárny pan Přílučík se mnou pečlivě mailoval o jednotlivých fázích vzniku knihy a shodli jsme se na tom, že nejlepší, pro autora i kameru, je poslední operace – zavěšení bloku s textem do desek.
Ve čtvrtek v šest ráno jsem tedy vyrazil z Prahy do Zlína. Byl jsem tam přesně za tři hodiny. Ocenil jsem, pro mne do té doby neznámý fakt, že z Prahy až do Zlína vede dálnice – to bych se bez cesty za knihou možná nikdy nedozvěděl!
A v deset třicet jsem stanul před obrovskou knihvazačskou linkou, do které ruce žen (to je taky moc příjemný aspekt výroby knihy, že vašeho textu se po celou dobu dotýkají ruce žen!) začaly ukládat svázané bloky a laminované desky a stroj to vše spojil v jednu knihu.
Tak to je mé „dělání“, můj „kurz radosti“! Vidíte to dojetí nad paletou s tisíci výtisky mé knihy? A to jsem se před lidmi z tiskárny styděl!
Na začátku každého dělání je totiž nápad, plán, záměr, touha. A mě na „dělání“ nezajímá ani tak ta fyzická práce, ta dřina, ale okouzluje jiná část „dělání“. Totiž to, jak se abstraktní nápad, myšlenka, idea, promění v reálnou zeď, střechu, dům, plot, záhon, stroj a – knihu.
Tímhle aspektem „dělání“ jsem jednou provždy okouzlen, tenhle aspekt „dělání“ mě zajímá, ten chci opakovat a opakovat, to je můj „kurz radosti“ a tímto textem se s vámi o tu radost dělím.
A tak jsem si ze Zlína přivezl domů, na 1. máj, ten lásky čas a svátek práce, svou sedmou knihu, svůj sedmý „kurz čisté radosti“. Pak už jsem jenom chodil po chatě a fotil si svou novou knížku na nejrůznějších místech, abych zjistil, kde jí to nejlépe sluší.
Všechny starosti s dluhy a daněmi a poplatky a korupcí a vládou a stranami jsem pro tentokrát hodil za hlavu, protože když máte novou knížku, tak se tomu pocitu nic nevyrovná.
(Poznámka redakce: Křest knihy Bedřicha Ludvíka Pohádky pro otce a matky je 9. května v 17:00 hod. v Jindřišské věži.)
