Zatímco media budou přetřásat výsledky voleb tak dlouho, až jejich jednoznačný vzkaz voličů politikům úplně rozmělní, já bych rád nabídl něco jiného, trvalejšího, povznášejícího. Já si totiž myslím, že psát má smysl jenom tehdy, když to lidem něco přinese. Když je to vzdělá, zkultivuje, informuje, pobaví, potěší, zkrátka povznese. A stejné požadavky jsem měl vždy, jako autor a režisér, i na své seriály. Ať byly o rozhlednách, pramenech našich řek, pražských věžích, kusu dřeva ze stromu či památných stromech.
Psal se rok 2002, když jsme vyrazili s autem plným sazenic stromů natáčet seriál Paměť stromů. Už nevím, zda to byl můj nápad nebo nápad spoluautorky Marie Hruškové, aby Luděk Munzar na konci každého dílu zasadil jeden strom. Každopádně jsme do kufru auta naložili dvacet sazenic stromů a vyrazili do světa. Původně to neměly být jen tak nějaké sazenice, ale potomci památných stromů z Průhonického výzkumného ústavu, ale ukázalo se, že na jejich sázení je na konci května 2002 už pozdě. Nakonec Marie sehnala potřebné stromky v Dobříšském zahradnictví pana Maříka a mohli jsme vyrazit.
Záhy se ukázalo, jak jsme to nedomysleli. V horkém autě začaly sazenice stromů velmi rychle chřadnout a tak jsme je museli zasadit daleko dřív, než jsme plánovali. Hned první natáčecí den, 21. května 2002, jsme zasadili tři stromky: u Žižkova dubu před hradem Lichnice, v pomyslném středu republiky nedaleko Uhelné Příbrami a konečně na Vítochově. Ani jedno z těch míst jsem předtím neznal. Raně gotický vítochovský hřbitovní kostel sv. Michaela archanděla mě zcela uchvátil. Nádherné místo, nádherná stavba, dokonale umístěná do krajiny.
Ke kostelu se vztahuje legenda o sedmi borovicích, které zde, podle pověsti, byly zasazeny kořeny vzhůru. Největší z nich padla při vichřici roku1976 ana jejím pařezu napočítali 399 letokruhů. Pan Munzar odvyprávěl na kameru legendu o sedmi borech a pak zasadil malou borovičku, která měla opět doplnit ono magické číslo 7. Nebe bylo zamračené, olověné, ale když jsme odjížděli, na okamžik se protrhlo a ostrý pruh slunečního světla ozářil vzdalující se kostel a řepková pole za ním. Bylo to jako z Goghova obrazu Havrani nad obilným polem. Díky tomuto okamžiku si Vítochov dodnes pamatuji a kdykoliv si ho znovu snadno představím.
Uplynulo šest let od natočení a prvního odvysílání seriálu Paměť stromů, když mi přišel mail od Lukáše Straky z Vítochova a v něm dvě fotografie. Na jedné byl zasněžený kostel sv. Michaela a na druhém „naše“, úplně zavátá, vítochovská borovička. Lukáš Straka mě stručně informoval o tom, že strom, který pan Munzar zasadil vlastně jen pro kameru, se ujal a žije. Slíbil, že se občas ozve a bude mě o stromu informovat. To bylo v roce 2008.
Nedávno se mi Lukáš Straka (kterého samozřejmě vůbec neznám a nikdy jsem ho neviděl) ozval znovu a poslal mi opět dvě fotografie. Na jedné z nich je vidět už docela statná vítochovská borovice v krajině a na druhé kámen, který k ní přibyl a na němž je napsáno: MUNZAROVA BOROVICE. Tuto borovice zasadil r. 2002 Luděk Munzar při natáčení pořadu Paměť stromů.
Tímto stromem, tímto kamenem, opustil tedy „můj“ televizní seriál pouhou virtuální realitu televizních pořadů a vstoupil do reálného světa. Není už jenom neviditelným záznamem na nějakém nosiči, ale opravdovým stromem, který, když všechno dobře dopadne, bude stát na kopci nad Vítochovem třeba dalších 399 let.
