Bedřich Ludvík strana 2 z 5

Je to taková prazvláštní věc, že člověk, pokud nemá milenku, zná jen hotely cizích měst. Pokud má milenku, pozná někdy i nějaký ten hotel v místě svého bydliště, ale většinou má jiné radosti a prohlíží si jiné věci, než interiéry. A tak hotely v místě svého bydliště nezná a nepozná.

Moji milí, připravte se na to, že tento text může být těžký politický kýč! Obávám se, že to jinak nemůže dopadnout. Protože jak jinak popsat to naprosto nekonfliktní, příjemné, pohodové setkání s primátorem než jako kýč? Ale nevadí mi to. Jako dramaturg provozuji balancování na hraně kýče už léta jako osvěžující adrenalinové dobrodružství.

Jak je to dlouho, co se Petr oběsil? Natočil jsem s ním svůj vůbec první dokument. Bylo to v roce 1994. Je to už dvacet let! Dva spolužáci: jeden úspěšný a druhý ne. Ten druhý byl Petr. Kamarád, písničkář. Občas hrával s Vaškem Koubkem. Po smrti mu přátelé vydali CD. Většinu těch nahrávek jsem pořídil já.

Nedávno se bývalý prezident Václav Klaus nechal slyšet, že s nástupem hnutí ANO a ÚSVIT do politiky končí éra polistopadového režimu a nastupuje – co vlastně? To prý exprezident neví, ale pracovně tomu říká postdemokracie. Já si myslím, že je to mnohem jednodušší. Po pětadvaceti letech nadchází to, co je, naštěstí, pro každou lidskou společnost nevyhnutelné – střídání stráží, generační výměna!

Pane primátore, není to tak dávno, co jsem pro ČT24 napsal oslavný blog na blížící se dokončení tunelu Blanka. Psal jsem o tom, jak umíme postavit díla zasluhující si úctu a obdiv a jak je to dobře. Psal jsem ale i o tom, jak pak ta obdivuhodná díla neumíme „prodat“, ocenit, oslavit. Když jsem to psal, tak jsem samozřejmě nemohl tušit, jak to s tou Blankou dopadne.

Brzy oslavíme pětadvacáté výročí „sametové revoluce“, pětadvacet let svobody. Svobody od čeho, to víme, ale svobody k čemu? Na to nějak nemůžeme přijít! Než tedy vypukne kampaň všeobecného mediálního veselí a poplácávání po zádech, rád bych připomenul, že zase až takoví chlapíci nejsme. Vždyť za těch pětadvacet let svobody jsme nedokázali ani to nejzákladnější: nedokončili jsme základní dálniční síť a tedy také naše napojení na Evropu!

Člověk se celý rok lopotí, aniž tuší, k čemu to je. A tak se rád na konci roku ohlédne, aby se pokusil najít nějakou událost, nějaký svorník, který by mu řekl, jaký měl ten uplynulý rok smysl. V roce 2013 to však u mě na nějaké velké, centrální téma dlouho nevypadalo.Jistě, spolu s kolegy jsem měl v ČT na starost zahájení vysílání nového televizního kanálu ČT :D, což byla práce, k jaké se člověk dostane jednou za život. Ovšem to jsem byl jen součástí týmu, to nebyl žádný „osobní příběh“.

Možná už jste slovo „minimalismus“ někdy zaslechli. Nejspíš to bylo ve vztahu k hudbě, ale minimalismus se netýká jenom hudby, ale i dalších forem umění: sochařství, architektury. Internetová Wikipedie o minimalistických dílech praví, že: „minimalistická díla bývají vytvořena z elementárních atributů, používají většinou jednoduchou geometrickou formu a bývají prezentována jakoby nezúčastněně. Použití jednoduchých prostředků slouží pro dosažení maximálního účinku. Odstranění všeho nepodstatného umožňuje divákovi, posluchači nebo čtenáři intenzivně vnímat základní a důležité složky díla.“

Až se dějiny zeptají, co my, co po nás zbude, leckterý povrchní pozorovatel českého politického a společenského dění jistě bolestínsky zanaříká, že nic, že jsme k ničemu, že jsme se dokázali jen hádat a nic jsme nevytvořili. Ano, z pohledu politické vřavy a mediálního běsnění všedního dne by to tak opravdu mohlo vypadat.

Ne, to není chyba ani překlep, to je jen slovní, grafická hříčka na téma, o kterém chci psát. KOLO – SÁLNÍ OMYL. Chci totiž napsat něco zcela převratného, něco, co si lidé v tomto okamžiku vůbec neuvědomují, i když to, co je vraždí a ničí, dnes a denně používají. Chci psát o největším objevu a zároveň omylu lidstva, o objevu kola.

Stále častěji vidím, jak se mí, intelektuálněji orientovaní kolegové, děsí nad výkony našeho prezidenta Miloše Zemana. A co teprve když jim řeknu, že jsem jeden z jeho voličů – to teprve nastane zděšení! Není nic zábavnějšího, než když v naší pluralitní demokracii, zaručující vám právo na svobodný názor, nějaký ten názor projevíte! Jste za pitomce a basta. Tak tedy na vysvětlenou.

Nedávno jsem v neděli ráno poslouchal rozhlasový pořad Toulky českou minulostí a v něm zaslechl zmínku o tom, že zestárlého a nemocného básníka, spisovatele a novináře Jana Nerudu, podpíral na jeho vycházkách Prahou obecní sluha. Obecní sluha? Co to je? Kam se tohle zaměstnání ztratilo? Proč už neexistuje? Není to díra na trhu? Takové otázky mě napadaly. A tak jsem začal pátrat.

Je to divný jev. Myslím, že v dějinách lidstva nevídaný. A myslím, že lidstvem zatím nevnímaný a nereflektovaný. Nejdříve to nebylo tak patrné, ale dnes je stále jasnější, že nás živé, stále víc a víc baví mrtví. Mrtví zpěváci, herci, režiséři, autoři – zkrátka umělci. Když mi to poprvé v celém rozsahu došlo, otřásl jsem se podobně, jako když mi kdysi u oběda kolega vegetarián řekl, že jím mrtvoly. Mrtví baví živé. Je to tak a bude to tak zřejmě stále víc.

Nedávno jsem viděl dokument ohlížející se za prvním prezidentským plebiscitem v dějinách ČR. Natočil ho dokumentaristický tank Remunda-Klusák. Tím, že jsou oba pánové režiséři i kameramani, tvoří nerozebiratelný celek, tandem, který se valí světem a točí, hlava nehlava, jak si ještě ukážeme, všechno co vidí. Na rychlou dokumentární publicistiku dobrá metoda. Jen pozor na povrchnost a stereotyp.

Jednou za čtrnáct dnů sednu do auta a vyjedu na jih. Minu Dobříš, minu Příbram, vyhnu se Strakonicím a skončím v Písku. Tady, v areálu bývalé školky, sídlí Filmová akademie Miroslava Ondříčka, zkráceně FAMO. Už šestým rokem mám tu čest dojíždět sem a léčit si své, televizní praxí poničené, představy o filmu. Sem se jezdím dobíjet, tady křísím své pozapomenuté filmařské ideály, sem se jezdím omlazovat a motivovat. Písecká FAMO je pro mne něco jako „filmové lázně“. Proč?

Je úterý 19. března 2013. Přes noc napadlo na dvacet centimetrů sněhu. Sedím v kanceláři v České televizi a připravuji si televizor na sledování starých dětských seriálů z kazet VHS. Mám za úkol vybrat takové, které bychom odvysílali na připravovaném dětském televizním kanálu ČT:D. A jak tak přepínám na externí vstup, na okamžik zahlédnu vysílání na ČT2.

Už je to týden, co média oznámila, že někde v poušti Pákistánu, kterou neovládá centrální vláda, ale jen náčelníci místních kmenů, byla unesena dvě česká, sotva pětadvacetiletá děvčata. Myslím na ně a hlavně na jejich rodiče – musí jim být strašně. Ani si nechci představovat, co všechno ty dvě dívky může potkat, a tiše doufám, že jejich únoscům jde hlavně a jen o peníze.

Technikálie. To je ale divné slovo. Fuj. Něco jako fekálie, kanálie nebo genitálie. Poznal jsem jej zcela nedávno, ve vysílání ČRo PLUS, kde se jeden z redaktorů obrátil na tázaného s prosbou: „A prosím, jen žádné technikálie.“

Jak jsem přišel na toto nesmyslné tvrzení? Sledujte tok mých myšlenek a uvidíte, že to až tak nesmyslné tvrzení není. Jak už to tak v životě bývá, souběžně vedle sebe existují a vyvíjejí se dva protikladné proudy ekonomického rozvoje: GLOBALIZACE a DEGLOBALIZACE.

Dovedete si představit, že by se u nás v České republice konalo všelidové hlasování o platech manažerů? Že by lid schvaloval, kolik může brát, nejen generální ředitel polostátního ČEZu, ale třeba i ředitel Škodovky nebo Národního divadla? Já tedy ne!

Po tisíciletí staví lidé sochy. Faraónům, císařům, králům, prezidentům, literátům, malířům, vědcům, hrdinům i tyranům. Každý asi zná sochu Krista nad Rio de Janeirem. Zdá se vám velká? Ale kdeže, má pouhých 30 metrů. Vůbec největší socha na světě, je socha Buddhy v čínském Henanu. Ta je vysoká 153 metrů a její sokl je jako obrovský několikapatrový dům.

Vždycky mě fascinovaly tak zvané velké a malé dějiny. Osudy národů a osud jednotlivce v nich. Zrovna nedávno došlo i v naší rodině k jednomu takovému prolnutí malých a velkých dějin.

Pan prezident Václav Klaus o sobě vždycky tvrdil, že chce být prezidentem všech. A jako takový se rozhodl, když končí svou prezidentskou misi, dát svým občanům dárek na rozloučenou.

Ve svém minulém blogu jsem všem nabídl pohled na oheň a s nastávající zimou připomenul, jak je pro nás, lidi, oheň životně důležitý. Dokonce důležitější, než volba prezidenta. Zima dorazila a každý si může moje slova ověřit v praxi. Venku je -6 °C, uvnitř +24 °C. No není to radost!