Nedávno jsem viděl dokument ohlížející se za prvním prezidentským plebiscitem v dějinách ČR. Natočil ho dokumentaristický tank Remunda-Klusák. Tím, že jsou oba pánové režiséři i kameramani, tvoří nerozebiratelný celek, tandem, který se valí světem a točí, hlava nehlava, jak si ještě ukážeme, všechno co vidí. Na rychlou dokumentární publicistiku dobrá metoda. Jen pozor na povrchnost a stereotyp.
Ale o tom jsem psát nechtěl. Chtěl jsem psát o „tlamách“, které se na mě z toho dokumentu vyvalily. Proč tlamy? Tak se na ten dokument ještě jednou pořádně podívejte! Všechny ty „mluvící hlavy“, a že jich tam je, působí jako rozvařené prasečí tlamy. Malá, protažená očka, velké rypáky, ustupující brada a čelo, protáhlé uši – zkrátka tlamy!
Nejdříve jsem si myslel, že je to umělecký záměr, že dokumentaristé tak chtějí vyjádřit svůj vztah k plebejským příznivcům Miloše Zemana, že je chtějí karikovat a tím se od nich distancovat. Ale pak přišly záběry z „knížecího tábora“ a bylo to to samé! I „náš Karel“ se vyznačoval protaženým čumákem, ustupujícíma očkama a bradou, zkrátka „tlamou“. Očividně tedy nešlo o žádné umělecké vyjádření sympatií k jedné nebo druhé straně. Oč tedy šlo?
Přemýšlel jsem o tom a nechápal to. Teprve za nějaký čas jsem si vzpomněl na jednoho pana kameramana a jeho větu: „Širokáčem točí ksicht jenom prase.“
To bylo tak. Před pár lety si mě, jako dramaturga vybral pan režisér Jiří Krejčík – česká režisérská legenda! Věděl jsem, že každé setkání s ním bude zážitek a že bych si ho měl nějak uchovat. A tak jsem si pořídil kameru a k ní i širokoúhlou předsádku! Opravdu jsem pak s panem Krejčíkem natočil hodiny a hodiny záznamu a pan režisér mi toho do kamery spoustu napovídal.
Ovšem když jsem jednou otočil svůj širokoúhlý objektiv na jeho kameramana, uviděl jsem, jak se jeho zkušené kameramanské oči zadívaly na mou širokoúhlou předsádku a uslyšel jsem tu větu vět: „Širokáčem točí ksicht jenom prase.“ Potom mi přikryl objektiv dlaní, a dokud jsem neodšrouboval širokoúhlou předsádku, nic mi neřekl.
Poučení je prosté – pánům Remundovi a Klusákovi zřejmě nikdo neřekl onu výše uvedenou památnou větu a proto jsou, v jejich jinak zajímavém dokumentu, všichni uchazeči takové tlamy. Dokonce i ta, na eleganci tak dbalá, paní Bobošíková!
Na závěr tedy přijměte úlevné konstatování, že ani my, ani naši politici, nejsme až takové tlamy, jak nás skrze své širokoúhlé objektivy kamery ukazují. Co mě však vyděsilo, je myšlenka, že tak jak nám v médiích deformují naše obličeje a obličeje našich politiků, stejně tak možná deformují i naše a jejich myšlenky.
