Je to taková prazvláštní věc, že člověk, pokud nemá milenku, zná jen hotely cizích měst. Pokud má milenku, pozná někdy i nějaký ten hotel v místě svého bydliště, ale většinou má jiné radosti a prohlíží si jiné věci, než interiéry. A tak hotely v místě svého bydliště nezná a nepozná.
A teď si představte, že bydlíte v Praze, ve městě, které je plné přepychových, nádherných, obdivovaných a unikátních hotelů! Co s tím uděláte? Vždyť je to, jako kdyby měl pes plnou boudu voňavých kostí a nesměl se jich dotknout. Je to utrpení, ale i projev ignorance, míjet ty nádherné hotely a v žádném z nich se neubytovat. Copak je to za spravedlnost, když turisté z cizích měst a zemí přijíždí do matičky Prahy a kochají se její krásou a krásou jejích hotelů a našinec aby táhl na noc do svého činžáku?
Rozhodl jsem se, že to tak nenechám, půjdu a vyberu si nějaký ten vyhlášený pražský
hotel, o kterém se píše ve všech zahraničních bedekrech, a užiju si ho jako každý jiný hotelový host. A stalo se. Nedělní procházka s partnerkou nás dovedla před hotel v samém srdci Malé Strany, o kterém jsem slyšel, že je nový a úžasný.
Myslel jsem si, že si hotel obhlédneme z venku a nanejvýš si dáme něco malého v restauraci.
Ani ve snu mě nenapadlo, že se během pár minut ocitneme v nejdražším apartmá, kde noc stojí 50 000 korun, a vzápětí budeme procházet prezidentským apartmá, ve kterém naposledy spala zpěvačka Pink.
Stala se totiž taková věc: nechtíc jsme recepční řekli, že jsme do těchto míst chodili jako studenti na černé pivo, půllitr za pětikačku. Mladičká recepční, která to nemohla pamatovat, na nás pohlédla jako na dvě pravěké zkameněliny a nabídla, zda bychom nechtěli vidět, jak to tady vypadá teď. Musel jsem setsakra potlačit svou dávnou touhu, abych nezavyl radostí a zachoval dekorum. „Jistě, rádi“, řekl jsem co nejlhostejněji. Ale to už se nás ujal mladý manažer a vyvezl nás do nejvyššího poschodí. Prošli jsme dokonale zrestaurovaným
romantickým podkrovím a ocitli se ve věži vystupující ze střechy přímo proti Pražskému hradu.
Co vám mám povídat! Ta věž, to bylo jedno třípatrové apartmá! Obývací pokoj s krbem, o poschodí výš koupelna a v nejvyšším poschodí, s výhledem na Hrad, ložnice! Tak tady bych chtěl prožít alespoň jednu noc. „Ano, apartmá ve věži je volné“, řekl mladík. „Jedna noc, padesát tisíc korun“. A pak nás vedl hotelem a ukazoval pokoje, z nichž ani jeden nebyl stejný. Tak jsme došli až do prezidentského apartmá. Prezident tam prý zatím žádný nespal, zatím jen hvězdy pop music a filmové hvězdy. Noc za 70 000 korun.
Nakonec jsme se ocitli i ve sklepení, v místech, kam jsme chodili na to zmíněné černé pivo. Vše bylo přestavěno, nic z Tomášské pivnice jsem nepoznával. Ale prý ji obnoví. Prý sem zase bude vchod z ulice, ba i to černé pivo bude. Vešli jsme dovnitř po obědě a odcházeli za soumraku.
Je to nečekaná slast z návštěvy hotelu v místě bydliště. Na chvíli jste cizincem ve městě, které důvěrně znáte. A během další chvíle už sedíte doma u televize a vzpomínáte na ten divný, podmanivý pocit a zážitek.
Přátelé, choďme do hotelů. Proč by si je měli užívat jen cizinci? A když nemáte, jako já, na luxusní hotelové apartmá, zajděte si, jednou za čas, na hotelovou snídani. Dejte si něco ze švédského stolu a zamiřte, před chvílí ještě cizinec, nyní už našinec, do práce.
