Moji milí, připravte se na to, že tento text může být těžký politický kýč! Obávám se, že to jinak nemůže dopadnout. Protože jak jinak popsat to naprosto nekonfliktní, příjemné, pohodové setkání s primátorem než jako kýč? Ale nevadí mi to. Jako dramaturg provozuji balancování na hraně kýče už léta jako osvěžující adrenalinové dobrodružství.
Ale od začátku. Když jsem se před nedávnem dočetl, že primátor Prahy zastavil dokončení tunelového komplexu Blanka, probudil se ve mně nejen motorista, který se na ten nejdelší městský tunel v Evropě už dlouho těší, ale probudil se ve mně především občan, který pochopil, že takhle to dál nejde. Jestli se pan primátor bojí vzít na sebe odpovědnost za otevření té megastavby za 36 miliard, nabídnu mu, že případný trest za něj odsedím. Hlavně ať už se ta stavba dokončí a začne používat!
A tak jsem sedl a napsal text ve formě otevřeného dopisu primátorovi hlavního města Prahy. Do něj jsem to všechno vtělil. Blog vyšel na webu v pátek a v pondělí ráno mi volali ze sekretariátu primátora. Prý mě chce pan primátor vidět. Domluvili jsme se rychle.
Ale když jsem se ve smluvený čas dostavil na magistrát, ukázalo se, že pan primátor je nemocný a není v práci. Mé zklamání bylo značné! Ovšem trvalo jen chvíli, jen do okamžiku, kdy přede mne předstoupil řidič a řekl, že nás (přišel jsem na setkání s partnerkou) má odvézt domů k panu primátorovi.
Za deset minut jsme seděli v kuchyni v podkroví jednoho domu pod Vyšehradem a primátor nám vařil čaj. Ono se snadno nadává na politiky, dokud jsou to jenom stíny na obrazovce televizoru. Ale když proti vám stojí kluk mladší než váš syn, plaše se usmívá, je zdvořilý a podává vám čaj, je po nadávání.
A tak se v podkroví jednoho nájemního bytu setkaly náplavy. Vlastně tři! Pan primátor z Olomouce, já ze Šumperka a moje přítelkyně z Hluboké nad Vltavou. Tři lidé, kteří během posledních čtyřiceti let přišli do Prahy a Praha z nich udělala Pražáky. Jedna náplava porodila tři Pražáky, druhá náplava, tedy já, počala dva další (a natočila Pražákům seriál o pražských věžích), no a třetí náplava zatím nepočala, ale zato se stala ve svých třiatřiceti letech primátorem našeho hlavního města.
Moje nabídka na „uvěznění v zastoupení“ Tomáše Hudečka docela pozlobila. Ukázalo se totiž, že ten „kluk“, tedy primátor, vystudoval obor matematika a geografie na Palackého univerzitě a doktorský titul dostal za práci z oboru sociální geografie. Ukázalo se, že přednáší na katedře aplikované geoinformatiky a kartografie na Karlově univerzitě a titul má před jménem i za jménem. Řešení městských dopravních systémů je jeho koníček, na kterém objel snad všechna velká města světa. A protože je na dopravní řešení odborník a na dokončení tunelů Blanky mu opravdu záleží, zlobí ho, když se o něm mluví jako o člověku, který zavinil neotevření Blanky. Myslí si naopak, že stavbu, kterou jeho předchůdce Bém zahájil a zmizel a další jeho předchůdce Svoboda ignoroval, on teď konečně smluvně zajistí a otevře.
Problém je jediný – dějiny této stavby jsou tak spletité, že média se svou potřebou zkratky a sloganu na ně prostě neslyší, nedokáží je občanům srozumitelně přetlumočit. Za hodinu jsem se v té spleti jmen a funkcí a smluv a procesních postupů ztratil a snad poprvé v životě dal médiím za pravdu – tohle se opravdu nedá jednoduše převyprávět. Jedna věc je však jistá: primátor to má skutečně tak promyšlené, že mého „náhradního uvěznění“ nebude třeba.
Když jsme vycházeli z domu, řekl nám řidič, který na nás stále čekal, že nepamatuje, že by u pana primátora byl někdo tak dlouho. No aby ne, vždyť my jsme nebyli na návštěvě u primátora, ale u Tomáše Hudečka z Olomouce.
