Pan prezident Václav Klaus o sobě vždycky tvrdil, že chce být prezidentem všech. A jako takový se rozhodl, když končí svou prezidentskou misi, dát svým občanům dárek na rozloučenou.
Občané, kteří poctivě chodili do práce a platili daně, se zatetelili blahem a očekáváním – konečně si na ně někdo vzpomněl! Ano, pan prezident Klaus je opravdu prezidentem nás všech! S čímpak asi přijde, těšili se.
A tu se ukázalo, že pan prezident si nevzpomněl na ně, kteří poctivě platí daně, chodí do práce, nedělají dopravní přestupky, platí alimenty, nedělají dluhy, nekradou, ale vzpomněl na ty, kteří kradou, podvádějí, dělají dluhy, nepracují a neplatí daně. Pan prezident se ustrnul nad všemi těmi podmínečně i nepodmínečně odsouzenými a vyhlásil pro ně amnestii. Z vězení bylo propuštěno 6 000 odsouzených a celkově se generální pardon týkal asi 30 000 lidí.
Dobrá, řekli si poctivě pracující občané, je to velkorysé gesto, pan prezident má na něj z ústavy právo. A o to víc se těšili na překvapení, které si pan prezident přichystal pro ně, své milované, poctivé daňové poplatníky.
A čekali a těšili se, co že to asi bude. Uvažovali takto: když pan prezident odpustil lidem, kteří kradou, rok vězení, nám, kteří nekrademe, jistě dá alespoň den volna. Nebo nám zvedne platy. Aspoň o kousek. Nebo nám odpustí daně! Nebo nám je alespoň nebude zvyšovat…
Chudáci občané, čekali, čekali, ale nedočkali se…
Ukázalo se, že žádné takové překvapení pan prezident pro poctivé občany nechystá a nemá. Že s poctivými občany vůbec nepočítá, že jejich práci a daně pokládá za samozřejmé. Oni nepotřebují jeho podporu, oni vydrží všechno.
A tehdy ti poctiví občané pochopili, jací byli hlupáci, když nepodváděli a nekradli. Pochopili, že slušný člověk nemá v této zemi zastání. Že dokud něco neukradnete, někomu neublížíte, tak si vás nikdo (ani média, ani pan prezident) nevšimne. Tehdy se ukázalo, že tenhle pan prezident není prezidentem všech občanů, ale především prezidentem lumpů, zlodějů a tunelářů.
