Jednou za čtrnáct dnů sednu do auta a vyjedu na jih. Minu Dobříš, minu Příbram, vyhnu se Strakonicím a skončím v Písku. Tady, v areálu bývalé školky, sídlí Filmová akademie Miroslava Ondříčka, zkráceně FAMO. Už šestým rokem mám tu čest dojíždět sem a léčit si své, televizní praxí poničené, představy o filmu. Sem se jezdím dobíjet, tady křísím své pozapomenuté filmařské ideály, sem se jezdím omlazovat a motivovat. Písecká FAMO je pro mne něco jako „filmové lázně“. Proč?
Například proto, že tady všechno jde! Čím fantastičtější a „ulítlejší“ nápad, tím větší radost pedagogů a vedení školy. Tady nenarazíte na „kapitalistický realismus“, který se tak zabydlel v našich televizích. Studenti jsou naprosto nepolíbeni „televizním realismem“ a vznášejí se trvale minimálně tak tři metry nad zemí. A škola jim poprvé (a asi i naposledy v životě) dovolí točit si podle svého gusta příběhy plné fantazie, imaginace, zázraků.
Moji „třeťáci“ se teď připravují na bakalářské filmy a to znamená, že se s nimi pomalu budu loučit. Občas si vzpomenu, jak jsem je poprvé viděl na přijímacích zkouškách a zamáčknu slzu. Přemýšlím, doufám, že jsem z těch padesáti uchazečů vybral dobře.
Do třetího ročníku jich z dvanácti doputovalo devět a každý z nich je už dnes osobnost! Komediograf Matěj, perfekcionista Láďa, scenáristka Tereza, imaginativní Jonatán, výtvarná Martina, zarputilý Zdeněk, překvapující Kateřina, neobyčejně obyčejný Adam, vizionářský Kristián.
S těmi, kteří postoupili do třetího, bakalářského, ročníku, jsem si „potykal“. A představte si kde? Na rozhledně!
Ale na jaké! Na té, která se v roce 1999 stala „znělkovou rozhlednou“ mého seriálu „Rozhlédni se, člověče“. Stojí nad Pískem, na kopci Jarník, a my podél ní stoupali vzhůru ve vojenském vrtulníku, když jsme na jaře roku 1999 s panem Munzarem seriál natáčeli.
Tehdy jsem netušil, že za deset let budu na tuto rozhlednu stoupat se svými studenty za účelem rituálu "potykání".
Sbohem mí studenti, je čas se loučit. Doufám, že s většinou z vás se zanedlouho potkám na Kavčích horách, v profesionální praxi. Držím vám palce a děkuji za vaši trpělivost a možnost jít s vámi chvíli bok po boku.
P.S.
A taky děkuji za to „potykání“. Dobře si vzpomínám, jak mi bylo, když si se mnou můj šéf, kdysi dávno, když jsem pracoval jako skladník, chtěl tykat. Bylo mi pětadvacet a jemu padesát. Připadal mi příšerně starý a tak jsem jeho nabídku na tykání odmítl. Já blbec! Tehdy jsem nechápal, proč je z toho tak smutný. Dnes už tomu rozumím a stydím se za to odmítnutí a o to víc vám, mí studenti, děkuji, že jste dokázali „překousnout“ tu barieru čtyřiceti let, která je mezi námi. Já byl tehdy mladý, nafoukaný blb, který nechápal běh světa a nevěděl, že pod zorným úhlem věčnosti jsme vlastně všichni stejně staří, a před Bohem si stejně všichni tykáme.
