Ve svém minulém blogu jsem všem nabídl pohled na oheň a s nastávající zimou připomenul, jak je pro nás, lidi, oheň životně důležitý. Dokonce důležitější, než volba prezidenta. Zima dorazila a každý si může moje slova ověřit v praxi. Venku je -6 °C, uvnitř +24 °C. No není to radost!
Během psaní toho prvního textu o ohni se mi v paměti vybavila moje dávná 'kariéra' topiče – tedy muže, který má styk s živlem a péčí o něj přímo v popisu práce. Ano, tehdy v letech 1983 až 89 jsem byl jedním z tisíců 'strážců ohňů', bdících, převážně v podzemích domů, u plamenů. Jak to zpívá Ivan Mládek: „topič v podpalubí přikládá, na lodi je skvělá nálada.“ Přesně tak tomu bylo v těch 80. letech minulého století. Aby se lidé nahoře mohli v teple bavit, my topiči jsme dole ve sklepeních přikládali.
Většina topičů v mém okolí byli umělci nebo chartisti. Topili jsme a národ na palubě tančil. Měl jsem na starost tři kotle, každý velký jako malý obývací pokoj. V zimě hořel oheň ve dvou z nich a byla to opravdu těžká práce nakrmit je. V létě se topilo jen v jednom, na ohřev teplé vody.
- V kotelně autor: Bedřich Ludvík, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/43/4226/422537.jpg
- V kotelně autor: Bedřich Ludvík, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/43/4226/422538.jpg
- V kotelně autor: Bedřich Ludvík, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/43/4226/422539.jpg
- V kotelně autor: Bedřich Ludvík, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/43/4226/422540.jpg
Každé ráno jsem musel oba kotle vyroštovat. Obrovským, kovaným pajcrem, ne nepodobným kyji Dědy Mráze, jsem musel podebrat struskový strup pod hořícím koksem na roštu, rozlomit jej na kusy a ty pak z kotle umně vyjmout a vložit do popelnic. Oheň v kotli přitom stále hořel a žhnul, tak jako posléze i plechové popelnice naplněné metrákem žhavé strusky. Během té operace zahalil kotelnu popílek a dým.
Pak bylo třeba vystoupat na kotel a svrchu do něj nasypat víc jak dvacet koleček koksu. Vrchovatě naložený kotel s dobře nastaveným přívodem vzduchu pak vydržel hořet až do večera, kdy jsem ho musel naložit znovu, tentokrát bez roštování.
Většinou jsem to dělal cestou do kina nebo z kina. Samozřejmě, že hořící kotel se nesměl opustit! Ovšem my, topiči, jsme byli znalci svých ohňů, uměli jsme krotit živly a běžně nechávali kotle bez dozoru. Tak i já. Až jednou… Vrátil jsem se z kina nějak později a zjistil, že voda na výstupu z kotle má vysoko přes 100 °C. Nemocniční vrátná mi volala a vyděšeně oznamovala, že na operačním sále, který byl v Londýnské 15 umístěn až na střeše, jde z kohoutků místo teplé vody pára.
Krve by se ve mně nedořezal. Vybavily se mi všechny ty historky o tom, jak kde vybuchl přetopený kotel a zabil desítky lidí. Lítal jsem kotelnou jako hadr na holi. Otevřel jsem všechny chladící průduchy, hořící koks jsem vyhrabal z kotle na betonovou podlahu a pak se opravdu modlil nahlas, aby ten těžce přetopený kotel nevybuchl a s ním nevyletěla do povětří celá ta moje nemocnice i se skvělým profesorem Pafkem.
Nevybuchla, a proto o tom teď mohu psát. Sedm let jsem žil v tom důvěrném souručenství s ohněm. Já a můj spolužák z FAMU a spolutopič Richard. Na fotkách nás můžete vidět oba. Ba, ještě když jsem v roce 1990 nastoupil do ČT, jsem ještě skoro rok dál topil.
Ale teď mě napadá, vždyť ten můj styk s ohněm má ještě o kus starší kořeny! Psal se rok 1970, bylo mi sedmnáct, byl jsem student železniční průmyslovky a jezdil jsem jako topič na parní lokomotivě. Přikládal jsem pod kotel a natahoval vodu z tendru. Škoda, že z té doby nemám jedinou fotografii! Bez ní to vypadá, že si definitivně vymýšlím. Ale je to tak. Jak jen se tehdy jmenoval můj strojvedoucí? Do posudku mi napsal, že jsem protisocialistický živel a to byl tehdy pěkný malér. Ještě, že mi ho můj třídní profesor Šafář přečetl a pak roztrhal.
Bože, jak je to dávno! A jak je to směšné!
Dnes je prosinec 2012. Zůstaly jen vzpomínky a oheň za sklem krbových kamen. No, tak se podívejte, na co všechno člověka přivede vzpomínání u ohně!
