Vždycky mě fascinovaly tak zvané velké a malé dějiny. Osudy národů a osud jednotlivce v nich. Zrovna nedávno došlo i v naší rodině k jednomu takovému prolnutí malých a velkých dějin.
Stalo se to v půli ledna 2013, právě když vrcholila prezidentská kampaň a na řadu přišla sudetoněmecká karta a Benešovy dekrety. Zrovna v tu dobu řešila naše rodina svůj pokus o osídlení Sudet. A vyřešili jsme to se sestrou tak, že jsme naše osmdesátileté rodiče odvezli z bývalého Schönbergu, dnes Šumperka, zpět do vnitrozemí, do Prahy.
Pokus naší rodiny o osídlení pohraničí začal na konci léta roku 1945. Tehdy můj děda Josef, kloboučník a ochotnický herec, ale zejména otec mé mámy, tehdy třináctileté dívky Františky, vyslyšel výzvu československé vlády na osídlení pohraničí. Naložil do vagonu svou ženu, mou příští babičku Růženku, své děti Františku a Pepíka, a vydal se s nimi napříč republikou ze Strakonic do Šumperka. Jeli prý jako dávní dobyvatelé. Jeli dobytčím vagonem, ve kterém měli naloženou celou svou domácnost. Jeli celý týden. Máma na to dodnes vzpomíná!
Když dorazili, našli vylidněné, prázdné město. Kdo přišel, ukázal na volný dům, který by chtěl a dům byl jeho. Byla to unikátní dějinná situace. Další taková byla zase až za padesát let, kdy si člověk mohl vyhlédnout celou továrnu!
- Svatební foto rodičů B. Ludvíka zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/44/4380/437954.jpg
- Rodiče B. Ludvíka zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/44/4380/437952.jpg
- Výloha kloboučnictví zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/44/4380/437953.jpg
Děda si vyhlédl dům na hlavní třídě. Dole byl obchod a nahoře byt. Dole si, jako vyučený kloboučník, otevřel kloboučnictví. A nahoru pak začal za mou, už osmnáctiletou mámou, docházet můj otec.
Ještě než nastoupil na vojnu, tak se s mou mámou oženil, sehnal nájemní byt ve vile po jiných odsunutých Němcích a počal mě. Vše se zdálo být zalito sluncem, ovšem jen do té doby, než odjel na Slovensko sloužit lidovědemokratickému zřízení. Náš byt si vyhlédla jistá vlivná osoba a nechala mou mámu, i se mnou a tátovo mámou, vystěhovat do malého bytu v činžáku u nádraží.
V té době byl už dědův obchod dávno znárodněn a děda pracoval jako dělník v továrně na výrobu průmyslových diamantů. Tam se taky roku 1956 nechal slyšet, že „když to ti komunisti povedou, tak jak to vedou, tak to u nás dopadne jako v Maďarsku“. Někdo ho udal a děda dostal na vybranou: vězení nebo doly. Nastoupil do dolů a díky tomu dostal o tři roky později poukaz na naše první auto. To jsou ty české paradoxy!
V roce 1965 se mi narodila sestra. To jsme bydleli v další vile po Němcích, ale jen jako hosté u tety Vlasty.
Co se stalo, že na začátku si mohl děda vybrat kterýkoliv dům ve vysídleném Šumperku a za pár let na to jsme zase neměli kde bydlet?
Zachránil nás rok 1968. Tehdy jsme, v rámci rehabilitace, dostali za ten byt, ze kterého byla máma násilně vystěhována, třípokojový byt v paneláku. Konečně jsme tedy, po více jak dvaceti letech, osídlili pohraničí!
Tehdy otec koupil svažitý pozemek nedaleko zámku Velké Losiny. Na něm jsme si postavili montovanou chatu Javorina. Zdálo se, že naše rodina definitivně osídlila pohraničí a zalidnila Sudety. Máma počítala celá desetiletí výplaty v národním podniku Textil, kůže, guma a táta učil tisíce učňů technickému kreslení na místní učňovské škole.
Mne, a později i mou sestru, zavedla cesta za vzděláním do Prahy. Dnes už bydlíme déle v Praze, než v Šumperku. Jen naši rodiče stále statečně zůstávali na Moravě a osídlovali pohraničí. Až do 13. ledna roku 2013, který se stal pro naši rodinu přelomovým datem.
Toho dne přijel z Prahy do Šumperka malý najatý náklaďák a dvě osobní auta. Společně jsme naložili všechno, co naši rodiče za 60 let společného života nashromáždili, a odvezli to zpátky do Čech, do Prahy.
Tím skončil jeden pokus o osídlení pohraničí. Trval 68 let a reálně obohatil Šumperk o jednu půdní vestavbu, jednu garáž a jednu chatu. Nic jiného tam po nás nezbylo. I urny babičky a dědy, těch průkopníků osidlování pohraničí, jsme odvezli a uložili v Praze.
Ne, nepíšu to proto, abych demonstroval nějakou prohru nebo výhru. Prostě se jen, s blížící se šedesátkou, ohlížím za malými a velkými dějinami naší rodiny. Sudetoněmecká otázka a Benešovy dekrety zasáhly do jejího života takříkajíc naplno, přesto jsem si jist, že při mé volbě prvního, plebiscitem voleného prezidenta, nehrály vůbec žádnou roli.
