Vždycky jsem se snažil lidi potěšit a přinášet jim jen dobré zprávy. Jak v práci dramaturga hrané tvorby, tak jako autor a režisér seriálů o rozhlednách, pramenech našich řek nebo pražských věžích. Ale co je takový film proti reálné stavbě?! Nic, jen přelud světla a zvuku, prchavý okamžik, nicotnost. I ta sebemenší reálná stavba je vedle filmu tvrzí věčnosti!
Vždycky jsem cítil, že dělat filmy je krásné, ale pomíjivé. Stačí pár let a to, co jsme žili, se stane předmětem komedie. Je to už pár let, přesně pět, co Sekce větrných mlýnů při Brněnském technickém muzeu, jejímž jsem jedním ze zakládajících členů, stanula před ruinou nejmenšího větrného mlýnu u nás. Stál v polích za obcí Spálov v Oderských vrších. Z mlýna zbyla jen chatrná skořápka. Místo dveří ohromná díra, střecha děravá, stačilo se opřít a stavbička by se sesula k zemi.
Mlýn postavil v roce 1930 František Baler. Byl to šikovný a pracovitý člověk. Nepostavil „jenom“ mlýn, ale vyrobil si i housle, basu, ba i celý klavír. Mlel ve mlýně do roku 1938. Pak onemocněl a za dva roky na to zemřel. Od té doby mlýnek v poli chátral.
Když jsme v roce 2007 přijeli na první brigádu, přišla se na nás podívat jeho dcera, tehdy už stará paní. Ta pamatovala, jak se ještě ve mlýně mlelo, když foukalo. Naposledy prý někdy v roce 1966. Když jsme zazdili díru a osadili dveře, pozvala nás na oběd. Za pět let potom, 28. 8. 2012, když jsme opravený mlýn předávali slavnostně obci, paní Šímová, rozená Balerová, už u toho nebyla. Zemřela.
Mlýn je to maličký, stačilo nějakých deset, patnáct lidí a jedna brigáda ročně, aby byl zase v kondici. Perutěmi ho opatřil Honza Kandler, větrný mlynář ze sousedních Partutovic a boží člověk. Však je taky tesař a ti to snad mají v popisu práce. My z Prahy jsme se přičinili jen docela maličko. Trochu jsem pokládal kameny na podlahu, trochu míchal maltu, naposledy jsem mlýnek dvakrát nabílil. A natočil jsem reportáž na YouTube, když už neumím žádné pořádné řemeslo, a složil písničku.
Zatímco mlynář Baler je už 70 let mrtvý, jeho větrný mlýn v polích za Spálovem je zachráněný a stojí. Jestli je zrovna tohle Boží mlýn, co o něm zpívám ve své písničce, to nevím. Na tolik nespravedlnosti, která je všude kolem nás, je asi příliš malý. Ale když jsme dokončili jeho opravu a promluvila paní starostka Spálova, pak vnučka stavitele mlýna a nakonec náš předseda, tak náhle obloha potemněla a slunce škvírou v mracích ozářilo čerstvě nabílený mlýn tak úžasně, že je jasné, že nebesa o něm vědí a počítají s ním.
