Poslyšte, co se mi i vaší zásluhou, mí milí čtenáři, stalo. Text mého blogu z prosince 2009, v němž jsem vyzýval politiky, aby nás neobtěžovali zprávami o státním dluhu, někdo z blogu vyjmul a rozeslal jej mailem republikou. A protože jsem pod ním byl podepsaný, začali se mě lidé z celé republiky ptát, kde ho mohou podepsat. Trpělivě jsem odpovídal, že to není žádná petice, a vysvětloval, že text byl vyjmut z mého blogu, což je vlastně jakýsi veřejný deník. Sotva opadla první vlna mailů, obrátily se na mě dvě organizátorky Čtvrté pražské defenestrace, zda bych na Mariánském náměstí, před Magistrátem hl. m. Prahy tuto výzvu politiků nepřečetl? Pochlapil jsem se a slíbil, že výzvu přečtu. A tak jsem se 11. února 2010 stal táborovým řečníkem. A řeknu vám, byla to pro mne, člověka zvyklého psát své texty v tichu pracovny, poučná zkušenost.
Náměstí se během půlhodiny zaplnilo. Víc novináři jak lidmi. Když se sešlo okolo 400 lidí, demonstrace začala. Na úvodní slovo se zvedly všechny kamery. Záhy však poklesly. Na chvíli se ještě zvedly, když organizátorky přečetly pozdrav exprezidenta Václava Havla a vystoupila herečka Martha Issová. Největší pozornost kamer vzbudili herci z představení La Fabrika zpívající posměšnou píseň na primátora Béma a radního Richtera. Já jsem přišel hned po nich. Ale protože jsem ani netančil ani nezpíval, objektivy kamer se už nezvedly.
Ve večerním minutovém šotu byly ve všech televizích jenom ti zpívající herci, přes které šel lehce pohrdavý komentář. Nepíšu to proto, abych si postěžoval, že mě nenatočili, jak mě jistě mnozí z vás obviní! Píšu o tom proto, abych popsal a podělil se s vámi o svou praktickou zkušenost s tím, jak se v médiích referuje o nějaké akci.
Musíte buďto tančit, nebo vykřikovat jednovětá hesla, musíte přijít v nějakém bláznivém oblečení, musíte někoho alespoň slovně napadnout. Cokoliv jiného je pro média dlouhé, složité a nezajímavé.
Po této zkušenosti si jednou pro vždy zakazuji (a vám doporučuji totéž) soudit někoho nebo něco podle toho, co se dozvím z médií. Po této zkušenosti s médii vím a sděluji to i vám: Je to hrozné, ale jestli se zaznamenávají všechny události tak, jako byla zaznamenána Čtvrtá pražská defenestrace, tak platí, že zprávy z médií nemají žádný praktický význam a nelze se na ně spolehnout při vytváření představy o světě. A nejde jen o bulvár, týká se to všech médií, tedy i média, ve kterém pracuji, televize veřejné služby. Kolegové z ČT se chovali úplně stejně jako všichni ostatní. Jejich večerní zpráva o demonstraci zachytila také jen skupinu zpívajících herců.
Troufnu si tvrdit, že jako „táborový řečník“ jsem obstál, což můžete posoudit na YouTube, kde je celá Čtvrtá pražská defenestrace zachycena v reálném čase, ale jako mediální hvězda jsem totálně propadl.
Poučen touto zkušeností nabádám všechny a především sám sebe: Dejme si pozor na média. Vše, co nám ukazují, je jen nějak zkreslená výseč skutečnosti. Někdy zkreslená náhodně, jindy záměrně. Zachycují se pouze „atrakce“ a slogany. Sebekratší souvislý projev je pro takto pojímaná média složitý a nekonečný.
Z toho vyplývá zdrcující poznání: Jediné podstatné východisko pro jakýkoliv soud je pouze a jen OSOBNÍ ZKUŠENOST a přítomnost na místě činu, což je nereálné, nemožné. Proto soudím, že poznání světa nepokročilo o nic víc, než jaké bylo třeba před sto lety. Co pokročilo, je manipulace!
Řeknu vám, že po této osobní zkušenosti jsem úplně ztratil odvahu jít volit. Vždyť žádného z těch politiků neznám osobně a jejich mediálnímu obrazu nemohu věřit! A pozor: Obávám se, že nelze věřit ani těm mediálním kauzám, kterými jsme dnes a denně zasypáváni.
Obávám se, že mluví-li občas někteří zkušení politici o mediokracii, mají pravdu!
A vzkaz nakonec: Blogeři všech zemí spojte se, ale nechoďte řečnit na náměstí!
