Když jste dramaturgem hrané tvorby, tak čtete dnes a denně desítky příběhů. Svět lidí je v nich abstrahován do jednoduchých dramatických zákonů, které pojmenoval už starořecký Aristoteles. Vše začíná expozicí, která nám představí postavy, pokračuje kolizí, která nám postavy postaví proti sobě, pak přichází krize, v níž se postavy musí rozhodovat a peripetie, v níž se zdá, že už se rozhodly. Pak přijde chvíle prozření, neboli anagnorize a vše končí katastrofou a katarzí.
Když už máte těch dramatických textů načteno opravdu hodně a je vám tím pádem i dost let, zjistíte najednou, ke svému úžasu, že tyhle body neplatí jen v dramatech, ale že platí i v životech lidí, ba i národů.
A náhle je vám vše jasné a víte, jak a proč cokoliv dopadne, jak kdo žije a jak si ustele, jak to kdo špatně navlékl a tudíž i špatně skončí. Je to takové prozření, že se vám skoro ani nechce dál žít. Naštěstí máte svůj blog a ten vás zachrání.
A samozřejmě, že s těmito náhle nabytými vědomostmi také zcela zřetelně vidíte, že ta česká post sametová politika je vlastně velmi špatně napsaný kus.
Už ta expozice byla velmi nesouměrná, šišatá. Občanské fórum se rozpadlo. Vznikla silná, pravicová ODS s Václavem Klausem v čele. Až do příchodu Miloše Zemana do ČSSD však neměla žádného protihráče. Václav Havel se svou „nepolitickou politikou“ to nikdy nebyl.
To je ovšem velmi nešikovně napsaná expozice! A ta nešikovnost musela nutně přinést problémy i v dalším rozvíjení příběhu. A taky že ano!
Trvalo snad osm let, než se proti pravici postavila silná levice a mohla začít kolize. Po osmi letech vlády ODS se dostává k moci ČSSD. A přichází krize. Síly protivníků se vyrovnávají. Po volbách 2006 dochází k peripetii. Levice se vyčerpala a vlády se znovu ujímá pravice.
Autor je však nedouk a zapomněl na prohlédnutí, čili anagnorize. Hrdina má na okamžik pochopit své chyby a pokusit se je napravit. Ovšem na nápravu už je pozdě a přichází katastrofa. Tu žijeme teď. Volby, které nás čekají, by měly přinést katarzi, neboli očištění. Kéž by.
A teď se podívejme na naše dva nesmiřitelné hrdiny. Autor se vůbec nezabýval jejich rozlišením. Jsou vlastně oba stejní. Oběma jim čouhá sláma z bot a touží po bohatství a krásných ženách. Jeden to odhalí slovy „kdo z vás to má, pánové“, druhý životem na luxusní jachtě. Ani jeden z nich neuznává nějaké vyšší hodnoty. Chtějí žít a užít si dokud to jde.
V tom kusu s názvem Česká politika úplně schází kladný hrdina! Tady nestojí ušlechtilý princ proti padouchovi, tady se o moc a majetek rvou dva padouši a postupně k nim přibývají další.
Divák nemá komu fandit a je z toho bezradný. Kultivovanější diváci se vrtí, bezradně rozhlížejí a začínají pískat, nekultivovaní diváci vbíhají na jeviště a přidávají se ke rvačce. Hrůza! Představení i doba se vymkla z kloubů. Režisér utekl a inspicient se snaží zatáhnout oponu.
A co na to dramaturg?
Dramaturg soudí, že to bylo mizerně napsáno a od samého začátku špatně založeno. Vrací text autorovi s tím, že se to nedá přepracovat, že je to potřeba napsat úplně znovu. Otázka je, jestli to dokáže?
Musí to mít hrdiny, kteří zřetelně rozliší dobro od zla. Musí to mít alespoň jednoho kladného hrdinu a ne samé záporné postavy. Copak se v celých Čechách, Moravě a Slezsku nenajde jediný kladný hrdina? Přece nemůžou hrát všichni jenom padouchy!
A bojovat musí ti dva jak o blaho a prosperitu svého národa, tak o ideály. Bez těch nemá ten kus žádnou filosofickou nadstavbu, poselství, žádné „koule“, bez těch je to jen hospodská rvačka. Kladný hrdina může zaváhat, ale nesmí ztratit svůj étos. Záporný hrdina může prohlédnout své chyby, ale už je pozdě a bude zničen.
Tak to máme, my diváci - voliči, rádi. Tak tomu rozumíme. Takto se na ten kus přijdeme podívat, zaplatíme a na konci dojati zatleskáme.
A nakonec to nejdůležitější dramaturgovo poselství:
Je třeba změnit herecké obsazení. Tahle stará garda už je totálně provařená. Diváci ji už viděli v reklamách na prací prášky, vložky až po reklamy na banky, které vzápětí zkrachovaly. Nevěří jim už ani slovo.
Chce to jiné, neokoukané, tváře. V regionálních divadlech čeká spousta neopotřebovaných mladých herců.
Tak vidí ten kus s názvem Česká politika dramaturg hrané tvorby a tak to je. Zákony starého Aristotela platí. Nejen v dramatické tvorbě, ale i v životě.
- Symbol české státnosti autor: Bedřich Ludvík, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1042/104117.jpg
- Předseda ČSSD Jiří Paroubek kouří vítězný doutník autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/477/47649.jpg
- Mirek Topolánek nastupuje na jachtu zdroj: Idnes http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1019/101870.jpg
- Česká vlajka autor: Bedřich Ludvík, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1042/104116.jpg
