Miluji malé drobné zprávy v tisku. Jejich krása spočívá v tom, že jsou zastrčené a vy nutně nabudete dojmu, že jste jediný, kdo na ně přišel, přečetl si je a zařídil se podle nich. Jinak si jich nikdo nevšiml, neví o nich a nezařídí se podle nich. Krása malých drobných zpráv pramení z pocitu intelektuální převahy, kterou vám dávají. Jste jediný informovaný a tudíž jediný vědoucí.
S tímto pocitem usedám k novinám a lovím malé drobné zprávy. S každou další malou, zasutou, drobnou zprávou ve mně roste bezmála pocit génia. To vše až do okamžiku, kdy nacházím tento text: "Spotřeba chleba klesla na nové minimum. Před dvaceti lety každý obyvatel Česka v průměru ročně zkonzumoval 60 kilogramů chleba. Již loni to bylo podle odhadu svazu pekařů a statistického úřadu o třetinu méně, tedy asi 40 kilogramů, což je nejméně od roku 1994."
Ta nedávná statistická zpráva mnou otřásla. Úplně mě vykolejila. To přece není informace pro malou, drobnou, zasutou zprávu? Chléb je přece Boží dar. Proč u nás lidé nechtějí Boží dar? Je to snad tím českým ateismem? A vůbec, kdo rozhoduje o tom, že tato VELKÁ zpráva vyjde jako MALÁ, krátká a zasutá? Není v tom nějaká záměrná manipulace? Nezaslouží si tato zpráva obsadit první strany a být napsána velkými písmeny?
Rychle usedám k počítači a píšu svůj blog. Abych vytáhl tu malou, opomenutou, zasutou zprávu ze zadní stránky na hlavní stranu a obdařil ji titulem, jaký si zaslouží: Obyvatelé České republiky už nestojí o Boží dar!
Můj vztah ke chlebu byl dlouhou dobu nijaký. Vnímal jsem ho jako nutnou a nudnou samozřejmost. Chleba byl pro mne samozřejmý jako dýchání. Vůbec mě nenapadlo, že jsou země, kde takový chleba jako je u nás nemají. Když jsem byl ve Francii, rád jsem přešel na bagetu. Ba dokonce mě kacířsky napadlo, že bageta je lepší než ten náš nudný chleba, a že právě v lehké bagetě se ukrývá ten známý francouzský esprit. Naši těžkopádnost pak reprezentuje náš nudný, těžký chleba.
A pak jsem vyjel do Ameriky, země bílého, tučného, prázdného, sladkého pečiva. Výběr obrovský, ale náš tuhý, tvrdý, pevný, těžký, slaný chleba žádný. Nakonec jsem ho, po delším hledání v New Yorku, přece jen našel. V jedné německé pekárně na 74. ulici. Od té doby vím, co je to chleba, a jak moc je pro mne tahle zdánlivě samozřejmá věc důležitá. Od té doby se nestydím použít i ono posvátné, patetické: CHLÉB. Slovo, které dělá z chleba Boží dar.
Spotřeba chleba klesá. Za dvacet let o třetinu. Jeden Čech, Moravan a Slezan spotřebuje jen 40 kilogramů Božího daru za rok. Kilo chleba na 9 dnů! Žije se nám tak dobře, že už nepotřebujeme Boží dar?
Pomalu začínám chápat, proč neznámý editor zasunul tuto zprávu na okraj novin. Žije se nám dobře, tak dobře, že už nepotřebujeme chléb, ten BOŽÍ DAR, a to se v zemi, která stojí a padá s nadáváním na poměry, nesmí říkat. To je zpráva určená jen nám, zasvěceným, vždy pozitivně naladěným čtenářům malých velkých zpráv.
