Teprve pár týdnů se píše letopočet 2015 a podívejme se, co se za tu dobu už stalo: Na prezidentova kancléře „prasklo“, že koupil ruinu za 5 miliónů, v Paříži islámští teroristické zabili sedmnáct lidí. Německo oznámilo vyrovnaný rozpočet za rok 2014 a česká koruna padá a padá. Paříží prošla milionová demonstrace proti islámskému terorismu a podle prognózy společnosti Deloitte Slovensko hospodářsky předběhlo Česko. K tomu ropa ztratila snad 60 % původní ceny a za oknem leden vypadá jak březen.
A co já na to? Tak především: dal jsem si nabít svou elektrickou koloběžku. To bych viděl jako zásadní zhodnocení počasí, které nás obklopuje.
Pak je tu ta kancléřova vila. S ní, na rozdíl od našich skandalizujících novinářů, nemám problém. Pohybuji se okolo realit víc než deset let a vím, jak se pracuje se skutečnou využitelností a tedy hodnotou nemovitosti, přestože odhady hlásí jiná čísla. A ještě lépe vím, jaký je rozdíl mezi tím, kolik chce za nemovitost prodávající a tím, kolik je mu nakonec někdo ochoten dát. Naposledy to byla vila na Malvazinkách. Prodávající chce 24 miliónů. Teď je na 16 milionech a pořád nemá kupce. Odhaduji, že skončí na polovině původní ceny. Pan kancléř koupil ruinu a bude ho stát hodně peněz a starostí, že dá ten barák dohromady. Novináři ho měli spíš politovat, jak si naběhl. Ale oni si místo prezidenta našli nový „kopačák“ a užívají si to.
Na tzv. Divokém západě bývala v lokále nad klavírem cedulka: NESTŘÍLEJTE NA PIANISTU. Vycházela z jednoduchého poznání: když někdo zastřelí pianistu, bude lokál na dlouhou dobu bez hudby. Byť hrál ten dobrý člověk sebehůře, osadníci si ho šetřili. Podobná cedulka by měla viset nad redakcemi satirických časopisů: NESTŘÍLEJTE NA KARIKATURISTY. Ovšem pravda je, že navzdory cedulce, pravidelně toho pianistu někdo zastřelil. S karikaturisty to je dnes v Evropě podobné.
Vzpomínám na svou první cestu do Ameriky. Jel jsem se synem trasu Boston, New York, Washington. Psal se rok 2009, dolar stál 18 Kč, v půjčovně nám dali hybridní Toyotu a my jsme za celou cestu ani jednou nebrali benzín - je to pouhých šest let. Dnes je dolar za 24 korun a stoupá a stoupá. To nám to ale pěkně začíná.
Nafta klesla ze 120 dolarů za barel na nějakých 40. Ještě, že nemám naftový vrt jako pan miliardář Komárek. To musí být o nervy. Při té příležitosti se dozvídám, že tato životodárná tekutina, která roztáčí celý svět, se prý v Saudské Arábii těží s náklady 5 až 10 dolarů za barel. V dobách hojnosti tedy dával každý barel přes 100 dolarů čistého zisku. Úplně vidím ty proudy petrodolarů, jak se hrnou z Ameriky a Evropy do Arabského světa. Chyba je, že jenom pár lidem, pár rodinám. Ostatní Arabové jsou chudí, válčí mezi sebou a prchají do Evropy, kde žádná ropa není, ale je tam (zatím) svatý klid.
Německo má vyrovnaný rozpočet. Poprvé od roku 1969, poprvé za 46 let!. Tak to má pan Babiš ještě dvacet let času s tím naším něco udělat.
Pan profesor Klaus nás nejdříve přihlásil do Evropské unie, ale pak změnil názor a zasel sémě euroskepticismu. A skepse, to je něco, co v Čechách roste dokonale, co bychom mohli vyvážet. Pan prezident zahrál na hodně silnou strunu a Češi si ji okamžitě oblíbili. Vždyť nadávat po hospodách na Vídeň, pardon Moskvu, pardon Brusel, to uměli vždycky. A jak je to bavilo. A jak jim to scházelo.
A tak Slováci mají euro a vůči nám bohatnou, aniž hnou brvou a my máme korunu, která je, jak se dočítám v novinách, nejméně populární měnou světa a padá. Ale pozor: nemůže za to pan Klaus, můžeme si za to my sami, že nás naši slovenští bratři předehnali. Přejme jim to, jsou prostě lepší a chytře na toho „Čehůna“ Klause nedali.
No a pak je tady to počasí! Co na to říct, beru svou elektrickou koloběžku a jedu si to užít.
