Výročí a úmrtí, to je taková novinářova radost. Zadá si jméno osoby do Googlu či Wikipedie a sepíše instantní, nekonfliktní zprávu o něčím životě a smrti. A protože je to velmi pohodlné, udělá to tak rád skoro každý novinář a rázem je z toho taková malá nechtěná kampaň. Neobeznámený čtenář by si snadno mohl pomyslet, kdo ví, jak toho zemřelého člověka všichni nemilovali a neobdivovali.
Můj Karel Kryl
Zdá se mi, že je tak tomu i s Karlem Krylem, kterého dnes média vytáhla na světlo boží a dvacet let po jeho smrti hromadně oplakávají. Proč mi to připadá tak hloupé, tak farizejské? Je to snad tím, že jsem Karla Kryla znal osobně, že jsem s ním dvakrát vystupoval na jednom jevišti? Copak si nikdo nevzpomene na jeho „Píseň neznámého vojína“? Je právě o tom?
Písničkář Karel Kryl
Zpráva z tisku: „Obě delegace položily pak věnce na hrob Neznámého vojína.“
A co na to Neznámý vojín?
V čele klaka, pak ctnostné rodiny a náruč chryzantém,
černá saka a žena hrdiny pod paží s amantem,
kytky v dlaních a pásky smuteční civí tu před branou,
ulpěl na nich pach síně taneční s bolestí sehranou.
Co tady čumíte? Vlezte mi někam!
Copak si myslíte, že na to čekám?
Co tady civíte? Táhněte domů!
Pomníky stavíte, prosím vás, komu?
Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,
je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet,
pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,
ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou.
Co tady čumíte? Zkoušíte vzdechnout,
copak si myslíte, že jsem chtěl zdechnout?
Z lampasů je nám zle, proč nám sem leze?
Kašlu vám na fangle! Já jsem chtěl kněze!
Nejlíp je mi, když kočky na hrobě v noci se mrouskají,
ježto s těmi, co střílej' po sobě, vůbec nic nemají,
mňoukaj' tence a nikdy neprosí, neslouží hrdinům,
žádné věnce pak na hrob nenosí Neznámým vojínům.
Kolik vám platějí za tenhle nápad?
Táhněte raději s děvkama chrápat!
Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád?
Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!
Poprvé jsem píseň od Karla Kryla slyšel v roce 1968 v rozhlasové hitparádě Třináct na houpačce manželů Černých. Nebyl to ani ten slavný „Bratříček“ ani „Neznámý vojín“, ale píseň „Pieta“. Pod jejím vlivem jsem složil svou písničku „Jako by tu byli doma“. Ti ONI, byli ruští vojáci, kteří tehdy právě obsadili tanková kasárna v mém rodném Šumperku.
Bylo mi 15 let a měl jsem svou bigbeatovou skupinu 17th. Batalion. Písničku jsme nahráli a poslali do soutěže na Houpačku. O třicet let později, v roce 1995, jsem o tom natočil film Konec Houpačky.
Jen díky Karlu Krylovi jsem se stal písničkářem a svůj život spojil s kytarou. Měl jsem ji i v kasárnách v Popradě, v samém srdci Československé lidové armády, té úderné pěsti socialismu. Přes den zněly kasárnami pochody a v noci písně Karla Kryla. Hrál jsem je svým spolubojovníkům před spaním.
Bratříčku, zavírej vrátka
O dvacet let později, když se pootevřela možnost cestovat na Západ, vypravil jsem se do Mnichova a stanul před domem, kde žil Karel Kryl. Nebyl doma, a tak jsem kazetu svých písní hodil do jeho poštovní schránky. Sotva jsem se vrátil zpět, už mi známí hlásili, že Karel Kryl hrál mou píseň „Masy“ ve svém pořadu na Svobodné Evropě.
Za necelý rok na to, 17. listopadu 1989, to „prasklo“. Svobodná Evropa pořádala koncert „svých autorů“ v Plzeňském divadle a pozvali mě zahrát. Tam jsem se poprvé ocitl na společném jevišti a ve společné šatně s Karlem Krylem. Díval se na mne malý, podsaditý člověk s přivřenýma očima. Kouřil špičku. Mlčel. Podali jsme si ruku, nic víc. Byl naprosto pohlcen ženami, které se kolem něho rojily. Užíval si svou nečekaně nabytou slávu. A že to byla nějaká sláva. Vyprodané turné, stadiony, kulturní domy. Karel Kryl sám na jevišti proti tisícihlavým davům na náměstích. Bylo to nádherné, ten jeho návrat. Nepopsatelné! I pro tu úlevu, kterou nám to všem přineslo. Vždyť ten, kterého jsme dvacet let poslouchali v utajení, nám náhle hrál na náměstích, v rozhlase, v televizi. Jako by to byla i naše zásluha! Bylo v tom i kus psychoterapie, psychohygieny pro tuzemské provinilé, znormalizované duše.
Karel Gott a Karel Kryl v listopadu 1989 na balkoně Melantrichu
V květnu 1990 jsem se s Karlem Krylem potkal podruhé a naposledy. Že je to naposledy, to jsem, samozřejmě, nevěděl. Bylo to ve spodní části Václavského náměstí. Na převráceném ruském tanku se konal koncert pro polskou Solidaritu. Vylezl jsem na tank a spustil svou píseň „Po dvaceti letech“. Koncert zaznamenávala Česká televize a režíroval ho další písničkář – Vladimír Merta. Karel Kryl hrál po mně. Tady jsem poprvé slyšel jeho sžíravou „Ukolébavku“.
Spinkej, synáčku, spi, zavři očička svý
dva modré květy hořce,
jednou zšednou jak plech, zachutná tabákem dech
a políbení hořce.
Na zlomu století v náruči zhebkne ti
tvá první nebo pátá,
než kdo cokoli zví, rány se zajizví
a budeš jako táta.
Spinkej, synáčku, spi, zavři očička svý,
máma vypere plenky,
odrosteš Sunaru, usedneš u baru
u trochu jiné sklenky.
A že zlé chvíle jdou, k vojsku tě odvedou,
zbraň dají místo dláta,
chlast místo náručí couvat tě naučí
a budeš jako táta.
Spinkáš, synáčku, spíš, nouze vyžrala spíž
a v sklepě bydlí bída,
v jeslích na nároží máma tě odloží,
když noc se s ránem střídá.
Recepis na lhaní dají ti na hraní
a nález bude ztráta,
kompromis, z života zbude ti samota
a budeš jako táta…
Na tank za mnou nevylezl. Hrál dole na nízkém podiu, zase kouřil špičku a byl osamělý. Byl květen a zástupy obdivovatelek už prořídly. Nejvíc se bavil s polskou písničkářkou, která hrála jeho písně v polštině.
Rok na to už o něm nebylo skoro slyšet a tři roky na to, prakticky zapomenut, zemřel.
Je to už dvacet let. Bezpečná doba pro stavbu pomníků, média už na tom pracují. Když všechno půjde dobře, tak za dalších 50 let se pod pomník Karla Kryla, člověka, jehož tato země vyhnala do exilu, budou klást věnce a Píseň neznámého vojína bude hrát dechová hudba hradní stráže.
