Napadlo vás to? Mě až docela nedávno. Až docela nedávno mi došlo, že jsme v tom sami. Ti, kteří aktivně a na vlastní kůži usilovali o změnu režimu, ti už mezi námi nejsou. Poslední disident ve vládě byl Alexandr Vondra a kde je mu konec? Václav Havel šel do střetu s režimem vlastním tělem a na vlastní nebezpečí. Nic takové jeho následníci, Václav Klaus a Miloš Zeman, nepodstoupili.
Ti, které jsme znali jmény, kteří nás navigovali ze „štvavých vysílaček“, Karel Kryl, Karel Jezdinský, Václav Havel, Karel Moudrý, Lída Rakušanová, Pavel Tygrid, Pavel Pecháček, Josef Škvorecký, Ivan Medek, Karel Kühnl a další hlasy Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, ti jsou buď mimo politiku nebo mrtví. Vybojovali změnu politického režimu a zemřeli.
Jsme sami, ve svobodě, kterou nám fakticky vybojovali jiní. Divná situace. My, kteří jsme nikdy nic neriskovali, za nic nebojovali, chodili jsme do práce, občas na nějakou tu schůzi či manifestaci, my to teď musíme odžít. Vždyť my jsme o tak radikální změnu ani nestáli. Vyhovovalo nám nadávat po hospodách, případně snít o tom, co všechno bychom mohli být, kdyby to tady „ruplo“ – s vědomím, že to tady NIKDY „nerupne“.
A ono to najednou „prasklo“ a zastihlo nás to jako ty pozemšťany, kteří celá desetiletí vysílali k nebi světla tisíců žárovek, aby navázali spojení s mimozemšťany, a když se nebe nad nimi jednoho dne rozzářilo nápisem: CO CHCETE?, napsali bezradně: NIC.
Deset milionů obyvatel „šedé zóny“ teď pokračuje v tom, co před třiceti lety nastartovala tisícovka odvážných, kteří ale už dávno nejsou mezi námi. Jsme opuštěni a stále bezradnější z toho, co s tím? Proto ta nostalgie, proto ta obliba retro pořadů v televizi, proto v rádiu daleko častěji zpívá Karel Gott a ne Karel Kryl.
Jsme sami, jsme bezradní. Rozhlížíme se kolem sebe a hledáme spasitele. Někdo na Západě, jiný na Východě. Rozhlížíme se po někom, kdo by naší existenci dal smysl, kdo by nás, jako je to v této mé písničce, zachránil.
A nenachází-li se nikdo takový, vezmeme za vděk i nepřítelem. To už umíme z dějin. Nepřítel Němec, nepřítel Rus, nepřítel chartista, nepřítel komunista. A dnes? Nepřítel prezident! No jen se podívejte, jakým se stal prezident Zeman otloukánkem, jak se mu média, kdykoliv mohou, vysmějí.
Jsme sami a nic nás před námi samotnými už nezachrání. Dávno jsme už zapomněli, jak jsme kdysi toužili po vstupu do Evropské unie, jak jsme usilovali o vstup do NATO. Dnes v obou těchto organizacích jsme a co pro ně děláme? Ohrnujeme nad nimi nos. Tehdejší předseda vlády, který žádost o vstup do EU slavnostně podával, Václav Klaus, dnes mluví o Evropské unii jako o „nové totalitě“.
Stalo se nám to nejhorší, co se člověku či společnosti může stát – splnily se nám předčasně (a bezpracně) všechny naše sny. A co dál? Jednotlivec ani společnost nemůže žít bez snů, bez fantazie, bez vizí!
V tomto marasmu je každá vize dobrá. Ale kde vzít a nekrást. Přitom tu jedna volná vize je, přímo baťovská. Kanál Dunaj–Odra–Labe. Jenomže co s takovou vizí, když o ní mluví ten vysmívaný prezident? Vysmát se jí! Kdo to vymyslel, že když máme v čele státu docela soudného, zralého člověka (co na tom, že se klátí a naklání hlavu na stranu), že z něj médii necháme udělat opilce? Pak ani nezáleží na tom, že o této vizi snil už před sedmi sty lety „otec vlasti“ Karel IV.!
Je to vize, která nás může zachránit. Unikátní projekt propojení tří moří na území České republiky – sen prapředků, uzákoněný předky (Říšský zákon z roku 1901) a do reality dovedený námi potomky!
Obrovský technický úkol, obrovská, jak se dnes módně říká, výzva. Lepší vize pro naši zemi neexistuje. Je to stavba, která by nás jednou provždy zapojila do Evropy. Že stojí obrovské peníze? Byly by to evropské peníze. Konečně investované smysluplně a navěky. Žádné golfové hřiště a vyhřívaný trávník na fotbálek v Horní Dolní. Velká evropská stavba za evropské peníze. Je to vize, po jejímž naplnění už bychom nebyli nikdy sami.
